Jak se cestuje a běhá v jižní Indii

Je to sice už půl roku, co jsme se vrátili z jižní Indie, ale v kolotoči cestování a závodů jsme se k napsání cestopisu dostali až teď. A byla by škoda se o naše zážitky nepodělit, je to ráj kokosovým palem, hausbótů, divokých slonů, čajových platáží a neskutečně milých lidí. Vítejte v Kerale!

Když jsem minulý rok byla na služební cestě v jihozápadní Kerale, okamžitě jsem kouzlu této části Indie propadla. Na rozdíl od jiných indických států je Kerala bezpečná, na indické poměry docela čistá a hodně připomíná Srí Lanku. Všude tu jsou háje s kokosovými palmami  (odtud i název – Kerala v překladu znamená zemi kokosových stromů) a taky se tu pěstuje prvotřídní čaj.

Naše první cesta vedla do Munaru – horské oblasti, kde se právě čaj pěstuje. Je tu i jiné podnebí (na Indii je tu poměrně chladno) a také tu je jiná příroda. Žádné palmy, ale listnaté stromy a všude v kopcích keře s čajem. Zrovna byla sezóna sklizně a tak se tu daly pozorovat ženy, které čajové lístky pečlivě sbíraly.

V Munaru také volně žijí divocí sloni. I když se to nezdá, setkání s tímto majestátním zvířetem může být velmi nebezpečné. Sloni jsou i terénu velmi rychlí a často agresivní, je nutné proto dávat velký pozor a jet se na ně podívat spíše z terénního auta. My jsme se proto raději projeli na těch už ochočených.

Džípem se tu celá oblast dá dobře projet, místní auta zvládnou snad každý povrch. Za vidění stojí nádherná jezera a také výhledy na okolní kopce a hory, kde můžete v dálce zahlédnout divoká zvířata a také právě divoké slony.

A protože tu není horko, přece jen jsme byli ve 2000 metrech nad mořem, skvěle se tu dá běhat – je to prostě ráj pro trailové chození a běhání. Tady se o tom ví, i proto se náš hotel jmenoval Mountain Trail Resort. Stačilo od něho kousek vyběhnout a byli jsme jako v sedmém nebi – kopcovitá příroda byla prostě přenádherná. A neběhali jsme sami, cestou se k nám přidávaly i místní děti, pro které jsme byli stejně exotičtí, jako ony pro nás.

Protože jsme na divoké slony neměli štěstí, rozhodli jsme se, že se pojedeme džípem podívat horu Kolukkamalai, za východem slunce. Brzké vstávání ve čtyři ráno a šílenou, kamenitou cestu nahoru vystřídalo onemění z té nádhery – tma se začala proměňovat v barevné odlesky slunce a celá oblast posetá čajovými platážemi se nám otevřela a byla jako na dlani. Něco tak krásného se nedá ani slovy popsat. Byli jsme tak dojatí, až nám tekly slzy.

 Co ale tady člověka také dostane, jsou neskuteční milí a srdeční lidé. Sběračky čajových lístků i přes svou námahu ochotně zapózují na fotce a když v malé restauraci, kam chodí jen místní, pochvalíte jídlo, dostanete ještě přidáno a okukují vás, jak to do vás „padá“. Na této fotce jsem s úžasnou kuchařkou (s tak příznačným jménem India), která nám připravila skvělé biriani, až jsme z toho měli boule za ušima.

Z oblasti hor jsme se zase přesunuli níže, ke kanálům zvaným backwaters. Je to jedna z nejtypičtějších keralských atrakcí – projet se aspoň loďkou nebo jako my na hausbótu strávit celý den je tu přímo povinnost. V kanálech se mísí slaná a sladká voda, všude tu žijí lidé a tak máte možnost z paluby nakouknout až do jejich soukromí. Malé domečky jsou tu rozprostřené okolo břehů a vy tak vidíte, jak se tu v kanálech myjí, perou prádlo, umývají nadobí, děti si tu hrají a plavou.

Protože se tu často konají hinduistické procesí, jednoho takového jsme se tu také zúčastnili. Při něm musíte mít zakryté nohy, takže jsem se musela zahalit do dlouhého parea. Při něm je na co koukat – ve změti barev, vůní, zvuků a krásně oděných lidí si tu připadáte jako v pohádce, zvlášť když se tu jezdí na slonech.

Jídlo tu je kořeněné a většinou pálí, je však vynikající. A protože jsme chtěli ochutnat pravou chuť Keraly, chodili jsme tam, kde jedí místní. Náš průvodce a řidič v jednom – Biju, nám vždy poradil, co si kde dát a vynikající jídlo pro dva i s pitím nás často nestálo ani stovku. A jestli jídlo pálilo? Tady si na ostrou chuť rychle zvyknete, navíc vám pomůže zvládat horko, a tak jsme naopak pálivé jídlo vyhledávali, z čehož byli místní mile překvapeni. Jí se tady rukama, proto je v každé restauraci umývadlo. Zkoušet jíst rukama jsem se odvážila jen já a musím uznat, že to chutnalo dobře. Ale žádné obavy, jako cizincům vám tu vždy dají i příbor nebo aspoň lžíci.

Keralu omývá teplé, ale dost špinavé Arabské mořě, které je součástí Indického oceánu. Pláže jsou dlouhé a krásné, lemovaný palmami. Pokud jsou vlny v normálu, hezky se tu plave i dovádí, na šnochlování a potápění to ale není. Naopak se tu dobře běhá. Mokrý písek je dostatečně tvrdý a nepodkluzuje pod nohama.

My byli v Kerale v dubnu, kdy tu bylo velké horko. Bylo už po hlavní sezóně, před velkými monzuny, které obvykle přicházejí na začátku června. Teploty šplhaly až k čtyřicítce a také tu byla obrovská vlhkost, přes den se tedy běhat nedalo. Pokud jsme tedy chtěli, bylo ideální si přivstat a jít brzy ráno.

Naším zamilovaným místem bylo Marrari. Je tu dlouhá vyhlášená pláž s vlnami, lemovaná palmami, připadáte se tu jako v ráji. Hotelový resort je složený z vilek, některé mají dokonce i svůj vlastní bazének, který oceníte, jako my, když byly v moři velké vlny a byl vydaný zákaz koupání. A když si tady lehnete do houpací sítě, nic krásnějšího si v tu chvíli snad ani nemůžete přát. A co tu určitě nevynechat? Jednu z ajurvédských procedur – se synchronní masáží čtyř rukou.

Keralu jsme si zamilovali a máme se tu teď také za kým vracet. Děkujeme našemu průvodci a řidiči v jedné osobě – Bijuovi, který se osvědčil také jako skvělý fotograf, takže máme i krásné běžecké fotky, kde jsme spolu. Focení ho chytilo tak, že se občas s Michalem museli dohadovat, kdo vlastně bude fotit zrcadlovkou.

Největší díky ale patří našemu příteli Unnimu, šéfovi keralské pobočky velké cestovní agentury Concord Exotic Voyages, který mě jako novinářku provázel v Kerale už minulý rok a hned jsme si oba padli do noty. Připravil pro nás celý program a vybral z Keraly ta nejkrásnější a nejzajímavější místa, která by nás samotné ani nenapadly. Právě od něho jsem na přivítanou dostala tyto krásné růže, které pak se mnou cestovaly po Indii.

A pokud máme říct místo na světě, kde se opravdu cítíme šťastni, je to právě tady.  Vyzkoušejte to i vy, právě teď přichází sezóna, kdy se letět. Namasté!