Deset, dvacet jedna nebo čtyřicet dva?

Ne, nerozhodli jsme se tady probírat matematiku. Počítáme, jaké vzdálenosti běháme nejraději. Co je moc pro Soňu a málo pro Michala?

SOŇA

Jsem červená jako rajče, pot mi kape z čela a stéká přes oči. Štípou mě. Kroužím po dráze stadionu a nemůžu popadnout dech. Pod žebry mě bolí, pálí. Chvílema jdu, pak se zase rozběhnu. Patnáct set metrů, které neubíhají, které jsou tak přetrpěné. Na základce jsem je nenáviděla. Stejně tak, jako běh.

Když jsem se před čtyřmi lety poprvé pod vedením trenérky rozběhla a zkusila to, dala jsem, prokládáno rychlou chůzí, sedm kilometrů. Pak jsem začala pravidelně trénovat a postupně kilometry navyšovat. Chtěla jsem vědět, co zvládnu, co mi moje tělo dovolí. První desítka, první patnáctka. Pak nečekaně mimo plán na první půlmaraton…zkouším to, jde to, zvládnu to, běžela bych ještě…. Další meta? Maraton. Je těžký, bolí, dám to….

Když teď přemýšlím, jaké tratě mám na závodech nejraději a které mi nejvíce jdou, jsou to ty střední, okolo půlmaratonu. Na silnici i v terénu. Nejsem sprinterka, moje tělo je stavěné na něco delšího. Dostane se do speciálního módu – určím si rychlost, při které se mi dobře dýchá. Rozložím si síly, užívám si to, stejně, jako vběhnutí do cíle, kde mě čeká Michal.

MICHAL

Jako kluk jsem se soustředil hlavně na distance tři a pět kilometrů, k tomu přespolní závody do desítky. Ačkoli na to nemám postavu, vytrvalost je to, co mi skvěle sedí.

V poslední době tak při volbě závodu spíše pokukuji po delších tratích. Zkusil jsme si i dvě míle, ale nedokázal jsem běžet dost rychle. Byl to pro mě v podstatě dlouhý sprint.

Pětky – na ty chodím spíše z legrace nebo abych podpořil dobrou věc a setkal se s kamarády.

Opravdu závodit začínám na deseti kilometrech, ale ani u nich se nedonutím k nějak extrémnímu výkonu. V cíli si pak připadám, že mi něco chybí. Říkám si, a to je jako všechno? Vždyť jsem se nestačil ani pořádně zamyslet a k tomu to tempo, pořád hnát a hnát a přitom se nedokázat unavit.

Zato půlmaraton to je jiná – opřu se do běhu, hlídám si tempo, abych nepřepálil. Počítám kilometry a myšlenky pomalu začínají proudit kolem mě. V cíli dokážu být pěkně unavený a mám pocit, že jsem si pěkně zazávodil. Na druhou stranu, i tady je pořád ještě prostor se kousek posunout.

Maraton – závod, při kterém už musí člověk myslet takticky. Tady se ukáže, jestli i dlouhodobá příprava měla smysl, jestli jsem v průběhu závodu doplňoval tekutiny a jestli bylo vše tak, jak mělo být. Zkrátka to už je ten závod po mě. V cíli cítím, že jsem se vydal ze všeho. Je to ale také poslední čistě běžecká distance.

Ultra – i když je mé maximum sedmdesátka, je cokoliv nad maraton v horách, více o vůli, o zážitku než o běhu. Miluji ten pocit, když ze sebe v posledních metrech před cílem vydoluji poslední zbytky energie a proběhnu jím. Když mě tady čeká Soňa, obejme mě a já se můžu v klidu svalit do trávy s vědomím, že všechno špatné odplouvá a zůstává jen to dobré.

A jaké vzdálenosti nejraději běháte vy?

1 komentář

  1. Mno ja ani nevim cokoliv pod deset je hodne rychle a to se ted ucim…Moje telo prepina do modu beh po 7km..tim je vse dane..i kdyz bezim desitku stejne nabeham dvacet..a mam i pocit naplneni..7km je rozklus..takze z tohu mi vychazi nejlip pulka..maraton je nekonecny kor kdyz se behaj okruhy to me teda moc neba na ultra si brousim zuby dlouho

Napsat komentář k Carlos Zrušit odpověď na komentář