Motivace pro běhání je různá – zhubnout, ukázat, že uběhnu maraton, být zdravý…proč jsem začala běhat já? Kvůli svojí hlavě!
Nedávno jsem přemýšlela, proč najednou tolik lidí běhá. Je to módní záležitost? Vydrží? Před sedmi lety všichni začali hrát golf. Byl to boom, propadla jsem mu i já. Několikrát týdně jsem chodila trénovat, nevadilo mi jet přes celé město po práci na tréninkové hřiště. Bavilo mě to, ale abych hrála dobře, musela jsem trénovat pořád. Jenže pak přišel běh.
Golf mě ale něco zajímavého naučil. Že vše řídí moje myšlenky, moje psychické rozpoložení a moje nálada. Šla jsem na trénink a byla po domácí hádce. Myslela jsem, že právě odpalování mi vyčistí hlavu. Takže správný postoj, založit hůl za míček, nápřah a….hůl jenom proletěla okolo míčku. Netrefila jsem se. Nevadí. Tak znovu. Opět vedle. A tak se to opakovalo několikrát za sebou, až jsem to vzdala. Přišla jsem domů, vše se urovnalo a druhý den jsem šla zase odpalovat.
Jak to dopadlo? Míčky létaly jedna radost. Rovně, daleko. Tady hrála hlava, byla v pohodě.
Stejně to mám i s běháním. Tady sice můžu běžet, i když nejsem v psychické pohodě. Naopak pohyb mi starosti pomůže odplavit. Jenže abych běžela dobře, musím o tom být přesvědčená. Mít vnitřní motivaci. Dát si tempo, kterým chci běžet, čas, který chci zaběhnout. Když na to myslím intenzivně, vyplní se to. Loni na Wings for Life jsem si řekla, že chci uběhnout více, než 17 km. Uběhla jsem jich 17,5. Kbelskou desítku jsem letos chtěla pod padesát, podařilo se. Když jsem na Horské výzvě byla přesvědčená, že 70 km v terénu nezvládnu, nezvládla jsem to. Ano, samozřejmě jen myšlenka neudělá výkon, chce to mít natrénováno. Když ale hlava spolupracuje s tělem, tak je výsledek jistý.
A co jsem ještě neřekla. Proč tedy podle mě běhá tolik lidí? Kvůli svojí hlavě a myšlenkám. Chtějí být v pohodě a běh jim k tomu pomáhá. A to s tím máte vy?