Jak jsme běželi Wings for Life v Mnichově

Křídla pro život  – celosvětový závod, který pomáhá těm, co běhat nemůžou, protože mají poraněnou míchu a také závod, který nemá pevný cíl. Cíl jede za tebou jako speciální auto a dohoní tě podle tvojí fyzičky. Tak to jsme si nemohli ujít ani letos. Z Bratislavy jsme se ale přesunuli do Mnichova.

MICHAL

Protože jsme Wings for Life běželi už loni, věděl jsem, do čeho jdu. Naplánoval jsem nám tedy odjezd už o den dříve, abychom se v Mnichově, kde jsme běželi letos, byli včas a stačili se trošku rozkoukat a poznat město. Bohužel se nám trošku protáhla páteční návštěva RunningExpa a tak jsme se domů dostali až kolem půlnoci. Do Mnichova jsem naštěstí řídil úplně novou Toyotu Prius s hybridním pohonem a spoustou asistentů, takže jsem si to užíval a cesta utekla jako voda. Novou energií mě pak nabudila návštěva Olympijského stadionu. To místo je nabito energií silných příběhů. Tady vyhrál pětku a desítku Lase Viren a maraton Frank Shorter.

Místo nás tak uchvátilo, že jsme opět uléhali až po půlnoci. Nic moc čas na odpočinek. Co se dá dělat. Ráno nás budilo nádherné letní počasí, ani památka po slibovaných mracích. „Dneska to bude těžké.“ Začalo mi docházet, že mé plány na skvělý výsledek jsou ten tam. Málo odpočinku a extrémní vedro. To není dobrá kombinace.

RedBull, to není jen energetický nápoj. RedBull je značka, která obrovským způsobem podporuje sport, ale stará se také o ty, kteří sportovat nemohou. Proto vznikl tak trochu jiný charitativní závod – Wings for life World Run, běh při kterém není přesně známa vzdálenost, ani předem stanovený čas. Cílovou čárou je tady auto, které vyráží 30 minut po startu závodu a pravidelně zrychluje a dohání závodníky. Koho dožene, ten je v cíli. Proto je hodně těžké zvolit správnou taktiku. Běžet rychle abych doběhl co nejdál, jenže to mi dojdou brzy síly. Běžet tak, abych zvládl velkou vzdálenost? Jenže to mě dožene catcher car dříve. A jak je to s tou charitou? Veškeré vybrané startovné, každá koruna, každé euro a další dary běžců, jdou na výzkum léčby poranění míchy.

Využívám každý okamžik před startem k odpočinku a docela se mi to daří. Trocha redbulu na nabuzení a už je tady start. Vybíháme v jednu odpoledne, ve stejný okamžik, jako 75 tisíc běžců na celém světě. Tady s námi jich běží skoro deset tisíc. Obrovská masa se pomalu posouvá vpřed. První kilometr spíše jdeme, než běžíme. Snažím se, kdykoliv je přede mnou trochu místa, zasprintovat a pak zase chvíli jdu. Přes veškerou snahu, než se dostáváme z Olympijského parku, mám ztrátu více, než čtyři minuty proti plánu.

Ve městě zvyšuji tempo, hned za občerstvovačkou na pátém kilometru předbíhám vodičku na 21 km. Uklidňuji se, to byl můj loňský výsledek a tu už před sebe zkrátka nepustím.

Kličkujeme předměstím Mnichova. Místní nás zdraví, plácají si s námi, osvěžují nás vodou. Je to potřeba, teplota po poledni nás ubíjí. I přes vysoké teploty se mi běží krásně. Občas prohodím pár slov se spoluběžci, je vidět, že všichni mají s vedrem co dělat.

Meta patnácti kilometrů. Tady potkávám první, kteří své tempo přepálili a pomalu jdou. K tomu jim místní umělec zpívá: Highway to hell, jak příznačné. Nakopává mě to, trochu zrychluji. Už abych byl zase ve stínu. Dva kilometry bez jediného stromu, asi nejdelší část na celé trase, jinde bylo pořád kde se schovat. Teď na to doplácím, zpomaluji. Přichází krize.

Nedokážu držet tempo a vidím lehce dvojitě. Vím, co to znamená, jsem přehřátý a schází mi voda. Se sebezapřením probíhám kolem dechovky, která nám hraje ke zdolání půlmaratonu. Tady se asi stovka rozhodla ukončit běh a počkat na cíl. Já se nevzdávám. Na občerstvovačce beru banán, osvěžuji se vodou, hážu do sebe turbosnack a pouštím se zvládnout ještě aspoň pár kilometrů. Pomáhají mi k tomu místní hasiči, kteří na nás pouštějí vodu. Znovu zrychluji, mám spoustu síly a po ochlazení opět vnímám, co se kolem mě děje. Bohužel přijíždí cyklisti, oznamující blížící se cíl. Snažím se ukrojit ještě pár set metrů. Daří se mi to celkem slušně. Jsem na pětadvacátém kilometru, když slyším troubení a já ještě vypotím krátký sprint před tím, než definitivně protnu cílovou čáru.  Je to za mnou. Loňské maximum jsem překonal. Třicet to sice nebylo, ale v tomhle vedru to rychleji zkrátka nešlo.

Doběhnout na pickup point, to bylo kousíček. Autobusy nás dovážejí zpět k Olympijskému stadionu. Mám tak možnost se proběhnout bránou borců na Olympijský tartan. Užívám si tu elektrizující atmosféru. Vyzvednutí medaile je třešinka na dortu, tady se setkávám se Soničkou a společně si užíváme ten krásný den. Díky RedBullu, že tohle dělá. Je to skvělá akce, kterou zkrátka milujeme. Navíc tím pomáháme dobré věci.

SOŇA

Minulý rok v Bratislavě jsem byla nadšená a zajímalo mě, jaký bude Mnichov. Znám ho vždy jen z letiště nebo auta, když přes něho přejíždíme do Rakouska nebo do Itálie. Mile mě překvapilo místo – Olympijský stadion má neskutečnou atmosféru a také zdejší upravený park je ideální místo pro závod.

Na startu se trošku cítím jako sardinka. Hezky tělo na tělo. Ale všichni jsou v pohodě a baví se. Rozcvičku moc nezvládáme, jinak bychom si vzájemně nafackovali, ale nevadí, aspoň je ještě větší zábava.

Rozbíháme se krokem, cesty jsou úzké a tak mají ze začátku problém pojmout takovou masu. Pak se chytám tempa a běží se mi krásně. Jsem překvapená, jak moc dobře, i přes takové vedro. Nedívám se na hodinky, běžím na pohodu. Až na takovou, že se už na 17. kilometru divím, že auto je tady. Bojují ve mně dvě věci – že jsem si závod opravdu užila, ale také to, že jsem byla horší než loni, přitom jsem měla více natrénováno. Převážilo to první, prostě krásný závod.

 

Napsat komentář