Foto: Roxy
Běhání je úžasné, jenže má i několik úskalí. Těžké je začít, ale pak je ještě těžší u něho vydržet. Jak to s ním mám já?
Když jsem před čtyřmi lety začínala běhat, měla jsem tu výhodu, že jsem nezačínala sama a jen tak sama jsem si tréninky neordinovala. Věřím tomu, že kdyby to bylo jen tak nahodilé a já si jen tak běhala podle sebe, nikam daleko bych se nedostala. Běhávala bych si pořád tím stejným tempem, stejnou trasu a pořád dokola. Zpočátku bych vzdálenosti možná navyšovala a zlepšovala bych se, pak by ale po nějaké době přišel zlom. Už by moje výkonnost nešla nahoru, ale naopak se zastavila. Přestávalo by mě to bavit a byla by to nuda. Sekla bych s tím.
Říká se, že abyste si z činnosti udělali návyk, musí to trvat jednadvacet dní. Pak si na tělo zvykne a vy bez toho nemůžete být. Mám to tak se cvičením. Už skoro deset let cvičím každé ráno svoji patnácti minutovou sestavu, kterou čas od času změním a na kterou se můžete i na našem blogu. Neumím si bez toho představit svůj den.
Jenže jak je to s běháním? Když běháte sami, stále stejným tempem a pořád stejné okruhy, je to nuda. Je proto nutné tomu dát určitý řád nebo dynamiku. Mně pomohlo to, že chodím každou středu trénovat do skupiny. Začínala jsem jako začátečník, teď jsem v těch nejpokročilejších. Každý trénink je jiný a je zaměřený na něco jiného. Některý mě baví víc, některý míň, ale je to zábavné.
Moje tréninky nikdy nekončí a jsem na ně přihlášená půl roku dopředu. Takže se nestane, že bych najednou skončila. Velkou motivací je mi i Michal. Když vidím, že jde běhat, nedá mi to a jdu s ním. Někdy se mi nechce. Hodně. Uvědomila jsem teď, když jsme běželi v dešti. Vůbec se mi do něho nechtělo. Jenže když jsme se rozeběhli, krásně se dýchalo, příroda voněla a já jsem byla v sedmém nebi, že jsem šla.
Pomáhají mi i závody. Ty mě motivují. Vím, že pokud nebudu trénovat, budu tam trpět. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Když neběhám trpím. Chybí mi to. Je to prostě už můj životní styl. A jak to s tím máte vy?