Jak se běhá ve třech tisících: Livigno Skymarathon

Foto: Lukáš Podolák a Running2.cz

O běhání na vrcholcích hor jsme vždy jen snili, inspirováni Kilianem Jornettem. Teď jsme si to zkusili na vlastní kůži – v nádherné krajině Alp v italském Livignu.

MICHAL

Běhat v Alpách je pro mě vždy jako sen. Když jsem se dozvěděl, že letos poběžím Skymarathon v Livignu, radoval jsme se jako malý kluk, ale jen do okamžiku, než jsem zjistil, do čeho jdu. Podíval jsem se na profil trasy, pár videí z předchozích ročníku a už jsem volal skyrunnerovi Tomáši Bystřickému, který to tady zná jako své boty a prosil ho o rady. Společně jsem tak dali dohromady ideální výbavu, osekanou na minimum, ale se vším tak, aby byl běh bezpečný. Dal mi také několik rad, jak k závodu přistoupit. Od té chvíle už to bylo jen na mně.

Do Livigna jsme vyrazili ve čtvrtek ráno. Devět hodin cesty, naštěstí až do Garmische po dálnici jsem si užíval toho, že Toyota C-HR má adaptivní tempomat a asistent řízení, naštěstí jsme tak do hotelu nedorazili příliš unavení. Přesto, je zkušenost pro příště, vyrazit ještě o den až o dva dříve, na těžký závod je třeba se na místě aklimatizovat a odpočinout si.

Na startu jsem si připadal trošku nepatřičně. Tady běží celá skyrunningová špička. K tomu já bez jediné závodní zkušenosti z vysokých hor. Nevadí, jedou se začít musí a jinak, než tím, že do toho půjdu zkušenosti nezískám.

Hraje nám AC/DC, vzrušení všech stoupá a je tady start. Rozbíhám se trošku rychle, v tom si připomínám Bystroušovu radu. Začátek jdi zvolna, po prvních třech kolimetrech na rovině přijde téměř vertikální kilometr. Na dalších 4 kilometrech nastoupáš 900 metrů. Nikam se nežeň, jinak nebudeš mít sílu na kopci. Snažím se tedy netlačit na pilu a když někdo spěchá, klidně ho pustím, i tak se na kopec dostávám se středem pole, sil mám na rozdávání. Přeběh po hřebeni a přichází první nebezpečnější místo. Skládám hole, abych měl obě ruce volné a šplhám. Dohlížejí na nás horští záchranáři. Pomáhají, když si někdo neví rady. Teď vidím, že nejsem jediný pro koho je to poprvé, kupodivu mi to ani nejde špatně.

Jsem nahoře, před sebou vidím střechu s úzkou pěšinkou. Vypíná mi hlava. Mám sílu, ale nedokážu běžet. Co to je? Ta cestička je přece dost široká. Chvíli jdu, chvíli se doslova plazím. Jsem ztuhlý. Hecuji se: „No tak makej, to přece není problém! To dáš! Nepřijel si sem, aby ses na to vykašlal na prvním vyšším kopci!“ Najednou se mi nohy rozbíhají a já se zase dokážu pohybovat. Další výstup. Potkávám kluky z Orlové. To mi dodává další energii. Dívám se na hodinky. Nezbývá moc času do prvního limitu na 9 kilometru. Opírám se do seběhu. Nevnímám okolí, jen cestu před sebou. Tempo se stupňuje.

„Due minuti“ ozývá se, když doběhnu ke kontrolnímu bodu. Sláva, dokázal jsem to. Teď přijde skutečná výzva – výstup nad 3000 metrů. Kupodivu to není tak strašné, stále se necítím unavený, opět krátké šplhání po skále, nestihl jsem si včas sbalit hole. Naštěstí mi je při přelézání podrží jeden záchranář. Další běh po hřebeni. Všude je spousta sutě. Vzpomínám si na další radu: „Na hřebeni není místo na chybu. Dávej pozor na drolící se kameny. I když je nějaký velký, když se za něj zapřeš, urve se!“ V jednu chvíli z nepozornosti na jeden lehce došlápnu, ale rychle se zapřu hůlkou. kámen letí hluboko do srázu. Úlevně si polknu, to mohl být průšvih. Těsně pod vrcholem se mi podlamují nohy, dostávám křeč do třísel. Teď vím, proč je potřeba aklimatizace.

Pár minut vyklepání nohou, další Magneslife. Voda, kola, ionťák a vzhůru dolů. Kolem sebe vidím jen suť a vrcholky hor. Poprvé používám hole i v seběhu. Opět se ozývají křeče. Každý krok je, jako by mě do třísel někdo bodal nožem. Nade mnou krouží záchranářský vrtulník, co mi tím asi chce říct? Přecházíme na traverz. Na mapě to vypadalo jako krásná pěšinka na úbočí. Ve skutečnosti to je svah s jemnou sutí, na kterém jde pěšinka jen tušit. I s bolestmi „předbíhám“ několik závodníků. Suť, sníh, suť, sníh, dlouhé minuty ubíhají a pohyb je až neskutečně pomalý.

Další stoupání je vysvobozením. Přebíháme kopec a před námi je sněžná pláň. Musím chvíli zastavit doplnit magnesium a protáhnout třísla. Pak se pouštím dolů – krok, skluz, krok, skluz. Letím dolů, jeden běžec mi dokonce zatleská a křičí na mně „Bravo!“ Křeče ustupují. K druhé časové bráně dobíhám s hodinovým náskokem na limit. Rychle se občerstvím a jdu dál. Moc rychle. Po pár stech metrech mě chytá křeč, podlamují se mi nohy. Sedám si, dávám nohy nahoru, dělám všechno možné. Doběhne ke mně záchranář a ptá se, jestli chci skončit. Ujišťuji ho, že budu OK. Jsem s velkou ztrátou poslední. Zbývá 15 kilometrů a 1000 metrů stoupání, žaludek už nechce přijímat žádné jídlo. Nebolí, ale zkrátka, když chci jíst nedokážu polknout. Tak aspoň gel a jde se na to.

Stoupám, opakuje se scenérie, suť, sníh, suť, sem tam voda z tajícího sněhu. To mně dostává, nabíjí mně to. Chvíli si povídám s jednou Italkou. Pak doženu Čecha, trápí ho žaludek více než mně. Chvilku jdeme spolu a povídáme si, pak opět zrychluji.

25. kilometr a konečně vidím Livigno, nádhera. Jak rád bych teď běžel, ale tom co předvádím, je jen parodie na běh. Objevuje se les. Vůně borovic. Bystřiny mě osvěžují, stoupám si do nich ochlazuji se. Posledních  šest kilometrů, koukám se na nastoupené metry a říkám si, že toho převýšení nebylo tolik, kolik slibovali. Fajn, za chvíli jsem v cíli. Chyba, přede mnou je další stoupák. Tak jo, nedá se nic dělat nahoru, dolů, nahoru, dolů nabírám dalších celkem 300 výškových metrů, než se konečně objeví poslední klesání do cíle.

Pokouším se o běh. Zahlídnu Soničku, jak na mně mává a povzbuzuje. Přidávám. Ještě tři sta metrů, vidím cílovou bránu a běžím. Cíl! Neskutečné. Sonička mě objímá a já jsem šťastný. Běžel jsem delší závody, běžel jsem závody s větším převýšením, ale tomuhle se žádný nevyrovnal. Těžký, ale neskutečně nádherný závod.

SOŇA

Když se řekne Livigno, představím si lyže. Ale běžet tu závod? Hned jsem byla nadšená. Zdejší Skymarathon má dvě varianty – dlouhou, která má 34 km a převýšení 3000 m a krátkou, K17, která je 17 kilometrů dlouhá s převýšením 1000 metrů. Řekla jsem si, že pro začátek stačí ta kratší varianta.

Ihned, jak jsme do Livigna dorazili a projeli tunelem, otevřela se krajina s tyrkysovým jezerem. A pak jsme zahlédli hory. Okamžitě jsme si to tu zamilovali a cítili, že tady patříme. Pátek jsme strávili procházkou městem a také vyzkoušením výbavy, abychom další den byli na vše připraveni.

Stojím na startu hodinu po Michalovi, který už vyrazil na dlouhou trasu. Mám také v hlavě rady od Tomáše Bystřického a mapu. Nejprve se poběží po rovince kolem jezera, pak se začne prudce stoupat, nesmí se to přepálit. Byla jeho první rada. Běžím a šetřím si síly na kopec, krásné to je okolo jezera. Pak vběhneme na pěšinku a cesta se začíná zvedat. Nezastavuji, rovnou vytahuji hůlky a šlapu. Za půl hodiny si dávám kousek energetické tablety, jak mi poradil Bystrouš, abych pravidelně do sebe něco dala, kvůli ztrátě energie. Cesta je úzká a nedá se předbíhat, tempo mi však vyhovuje. Z lesa se dostáváme na kopec, kde se otevírá celé jezero. Další stoupání do kopce je náročné, ale hůlky napomáhají. Je to snažší, než jsem myslela.

Na prvním vrcholku čeká první občerstvovačka, jím hrst rozinek a čokoládu, zapíjím to ionťákem. Kopec však nekončí, je stále prudký. Potkávám fotografa Lukáše, který mě fotí. Při balení hůlek na vestu zjišťuji, že je Čech a tak nyní od něho máme krásné fotky. Mávám mu a pouštím se dál. Nejkrásnější kousek cesty začíná. Otevírají se panoramata třítisícovek. Vždy jsem chtěla běžet po „střeše“. Zúžené cestičce, kde z každé strany je sráz. Tady běžím. Je to nádhera, ale když chci fotit nebo natáčet, zastavuji. Moje pozornost musí být bdělá. Tady se nesmí udělat chyba.

Přebíhám i sněhové plochy. Musím dávat pozor pod nohy, štěrk se střídá se skálou, ale i trávou a bahnem. Boty drží. Dostávám se ke skalnatému úseku, kde lezu dolů po řetězech. Připadám si jako horolezkyně, ale věděla jsem to, Bystrouš to říkal a nejsem překvapená. Jistí nás horolezci. Pak vede cesta dolů, ale na žádné rychlé seběhy to není. Cesta je štěrková a kamenitá a podkluzuje. Náročné technické sbíhání mi dává zabrat více, než jsem si myslela a nejsem tak rychlá, jak bych si představovala. Dělám chybu, neberu si hůlky, které by mi pomohly. Brodím potůčky, ale krajina je tak krásná, že cesta ubíhá.

Na rozcestí mě posílají doprava, tady vede cesta krásným lesem, je to běhatelné, ale i malý táhlý kopeček dává po seběhu zabrat, stehna jsou vysílené. Naštěstí jsem pod kraťasy měla kompresní legíny. Ještě jeden malý kopeček a pak už sbíhám dolů, do Livigna. Běžím mezi stádem krav, prudký seběh dolů dává zabrat nehtům na nohách, ale už jsem skoro v cíli. Rovinka a jsem tam. Dokázala jsem to! Škoda, že v cíli nečeká Míša, to mám nejraději. Jdu se do hotelu převléct, osprchovat a najíst. Pak čekám v cíli na Míšu.

OBA:

Večer nám od unavených pomáhá vířivka a sauna v našem úžasném rodinného hotelu Valtellina, kde vše máme jen pro sebe. Čtyřchodové menu si dnes můžeme v klidu dopřát i s lahodnými dezerty. Další den trávíme v centru Aquagranda, plném vířivek, tobogánů a wellness. Když ležíme a odpočíváme, koukáte právě na horu Mót, která nám dala tak zabrat a na jejímž vrcholku jsme v 2712 metrech byli.

Naše poznatky:
– jíst pravidelně a pít po celou dobu závodu ( Bystrouš radil jíst co půl hodiny) např. Carbonex, proteinové tyčinky, rozinky a čokoládu
– mít s sebou hůlky. Pomůžou do kopců a podrží z kopce
– důležité je být bdělý. Malé zaváhání může mít velké následky, takže žádná sluchátka. Soňa je měla zapnuté jen na začátku a při stoupání do prudkého kopce
– mít kvalitní vestu, která unese hůlky, které při běhu nezavazí
– dobře se namazat opalovacím krémem. Slunce v horách je velmi ostré
– mít čepici. Chrání před sluncem obličej a oči, zabraňuje úpalu a dobře saje pot
– kompresní oblečení je tady velmi důležité. Drží svaly a zmírňuje jejich únavu

Naše hodnocení:

Trať: kameny, skály, šotolina, suť, lesní cesty, potoky, sníh, asfalt
Atmosféra: příjemná, energická, profesionální
Organizace: italská, věci se mění (například vydávání čísel bylo místo dopoledne až po obědě), čas startu a také úprava trati, ale vše je v klidu a naprosté pohodě, nikdo se ničím nestresuje
Co se nám líbilo: Celý závod byl pecka. Výborně značená trať s hodně občerstvovacíma stanicema, milí lidé při závodě, perfektní startovaní balíček s dárky – místními specialitami a také bundou pro maraton a čelenou pro K17, finišerské trička v cíli, občerstvení v cíli a chutné jídlo po doběhu.

Naše výbava:

SOŇA
Oblečení Salewa, boty Salewa Lite Train, kompresní legíny Royal Bay (nebyly pod kraťasy vidět) a kompresní podkolenky Royal Bay, vesta Dynafit Vertical 4, hole Leki

MICHAL:
Oblečení Dynafit, boty Dynafit Alpine Pro, vesta Dynafit Vertical 4 Backpack a hůlky Dynafit Vertical Pro, kšilt Salewa, kompresní podkolenky Royal Bay

P.S. Tak ahoj Livigno! Zamilovali jsme si tě a určitě tady nejsme naposledy.

 

 

4 komentáře

  1. Ahoj Soni a Michale, sledovala jsem vás na IG a těšila se na článek. Tohle musel být sen 👍👍 Článek super ! Díky😉 Ať se vám nadále skvěle nejen běhá.

    1. Ahoj Jiřinko, děkujeme Ti moc. To nás tak těší! Měj se moc hezky a ať Ti to běhá! Oba zdravíme!

  2. Ahoj Soňo – prosím přesně jaké hole Leki jsi použila? Chci si hole koupit a v tom širokém výběru se ztrácím. Děkuji a doufám, že se uvidíme na Božím Daru!

    1. Hodně záleží na co se budou používat. Máme holí několik, od hliníkových přes hybridní až po čistý karbon. Každé jsou na něco trošku jiného.

Napsat komentář k Monika Zrušit odpověď na komentář