Když jsem dneska stála na místě, kde bych za dva dny měla doběhnout do cíle velkého trialového závodu, cítila jsem, jak se mi svírá srdce a krev se mi valí do hlavy. Strach. Je tady. Znám ho. Moc dobře. Každý závod. Tento ještě víc.
Bojuji s ním vždycky. Nemám ráda starty – atmosféra je napjatá a taková zvláštní. Všichni se soustředí na sebe a na výkon. Jaký závod bude, jak mi půjde? Neztratím se, nedojdou mi síly? Bude tělo v pořádku? Mám dost natrénováno? Někdy je ten strach menší, jindy zase větší. Jenže tak, jak rychle přijde, také odchází. Jakmile zazní startovní výstřel, strach exploduje a rozmetá se na milión malých kousků. Je to, jako bych před překročením startovní čáry byla obalená do sádrové krusty. Ta by výstřelem začala prskat a odpadávat ze mě. Strach odejde, já se z něho vymaním a pak už ho při závodě necítím.
Strach mívám ale i jindy – i v normálním životě. Mám dost bujnou fantazii a tak si hlava určité věci zveličuje a dělá si z budoucích věcí katastrofické scénáře. Vím, že nemá pravdu, že je zbytečné na to pořád myslet, přemítat si věci stále dokola a trápit se tím, co by mohlo být, co se může stát. Stejně to neovlivním.
Kdesi jsem o strachu četla, že 95% procent věcí, kterých jsme se dopředu báli, se nikdy nestalo. A je to tak. Tolik protrápených hodin, které jsem si mohla hezky užít. Je to ale zkušenost. Teď vím, že je důležité strach přijmout, obejmout ho a uchlácholit. Odejde. Miluji ten pocit, kdy pak ze mě všechno spadne, když nějaká věc dobře dopadne, když se vyřeší, když přijde dobrá zpráva. Strach je hned pryč a já cítím tu velikou úlevu. Díky tomu si uvědomím i některé dost důležité věci, které jsem předtím brala jako samozřejmost. Více si jich vážím.
Ke sportu ale strach patří. Vyvolává adrenalin, který pak může pomoci k lepším výkonům. Proto s ním nebojuji. Vím, že až zazní výstřel, tak tu nebude. A já si pak v cíli zase užiju ten neskutečně krásný pocit štěstí a toho, že jsem to dokázala. Proto se na startovní čáru stavím zas a zas. Je to moje droga….
A jak to se strachem máte vy?
Ja si nemyslim, ze by behani a strach mel k sobe patrit. Troska nervozita na startu urcite ano, ta se postupem casu rozpusti – ale strach svazuje a brzdi ve vykonnosti. Myslim si, ze kdyz ma bezec na trenovano, trenink ma rozmanity – tak ma i sebeduveru v sam sebe. Otazkou taky je, co chces pri tom zavode docilit a proc se tak stresujes?
Ja jsem tedka zacala behat kopecky s jednou skupinou a musim rici, ze s kazdym treninkem mam vetsi sebeduveru v sebe samu a ubehnu vice. Jak nam rekl trener: pomalejsi tempo zlepsuje vytrvalost. Ja mam radsi trenery, ktery trenink berou vice volneji a motivuji. Nez ti, co by po me jeceli, ze jsem pomala – sorry ale vedle behani mam taky kazdodenni starosti. A to ze na hodinu vypnu, to je duvod proc to delam.
xx Vera
https://simplelivingstylebyvera.blogspot.co.at/
Ahoj Věrko, rozumím. To he zakový předstartovní stres a jak říkám, pak je po startu po něm. Když jsem te%d běžela závod v Rakousku, užívala jsem si to. A trenéry co ječí, taky nemám ráda. Měj se moc hezky a zdravíme Tě do Rakouska!