Naše velká výzva: závod Grossglockner ultra trail

V běhání je důležité mít cíle, mít se na co těšit a na co připravovat. Jedna z takových našich zkoušek byl náročný závod v rakouských Alpách: Glossglockner ultra trail 2018. Jak jsme ho zvládli?  

MICHAL

Všude kolem mě tečou proudy vody, nade mnou skála, pode mnou úzká pěšinka a pod ní o dvacet metrů níže hladina přehrady. Přidržuji se ocelového lana a šplhám se po kluzkých kamenech k vchodu do tunelu. Každou chvílí vidím blesky a slyším hřmění. Strach se mísí se vzrušením, už jen 12 kilometrů a jsem v cíli.

Představte si k tomu ještě déšť blesky a vodopád přes celou stěnu…

Připravit se na alpské ultra není radno podcenit. Příroda si dokáže vymyslet všemožné nástrahy, ale také neskutečné výhledy. Po přípravném závodě v Livignu, které nás doslova uhranulo, jsem se rozhodli nenechat nic náhodě. Půjčil jsem proto výbavu na hypoxický trénink a aklimatizaci ve vysokých nadmořských výškách. Spali jsme tak měsíc ve vlastním bytě, na posteli, ve stanu. Občas už to samotné nebylo úplně jednoduché, horké měsíce nejsou něčemu takovému zrovna příznivé, ale zvládli jsme to.

Součást plánu bylo také vyrazit do Kaprunu s několika denním předstihem, a tak jsme už ve středu brzy ráno startovali Toyotu CH-R a přes Budějovice vyrazili směr Alpy. Cestu trochu komplikovala absence dálnic na našem území v kombinaci s opravami silnic. Naštěstí má integrovaná navigace propojení na dopravní info, a tak jsme se největším problémům vyhli.

Sedím v autobuse a pozoruji magický úplněk a Mars nad vrcholky hor. My, co běžíme 75km, jedeme do Kalsu na start. Vybíháme v pět, ale z Kaprunu jsme vyrazili už ve tři čtvrtě na tři. Jsem na místě, potkávám se tady hned s několika Čechy.

Čas doslova letí, krátký předstartovní breefing a jde se na to. Ještě je tma, ale čelovku nevytahuji. Pár lidí ji tady má, úplněk krásně svítí. Jen v lese občas moc nevidím. Nevadí, aspoň nepřepaluji začátek. Stoupám, slunce začíná osvětlovat stěny kaňonu, kterým probíhám, ta nádhera mě nenechává myslet na vzdálenost, která mě ještě čeká.

Fanotkogel, nejvyšší místo celého závodu, 2800 metrů, ještě mě čekají tři kopce. Teď už se ale vrhám do seběhu. Nabírám rychlost a proháním se kolem dalších běžců. Užívám si každý metr. Na naší trasu se připojují běžci na 110km a už je tu občerstovčka. Mají dokonce kávu a spoustu dalších dobrot. Strávím tady pár minut a znovu seběh. Už jen krátký, hned za ním začíná další výstup. Bohužel zapomínám dýchat a po pár rychlých krocích do kopce se ozve křeč. To byla ale hloupost. „Nespěchej! Dýchej!“ nadávám si a rozdýchávám se. Během chvíle je vše v pořádku a já opět stoupám.

Stoupá také slunce a dochází mi, že jsem se zapomněl natřít opalovacím krémem. Otáčím kšiltovku dozadu, abych si chránil krk a pokračuji až na samotný vrchol Greibichl. Tady si udělám vlastní občerstvovačku, chvíli se kochám výhledem a vzpomenu si, že mi posledně Sonička přibalila do batohu tyčinku proti slunci. Nemůžu ji vynachválit. Po chvíli můžu opět bez strachu pokračovat.

Opět seběh, až na první checkpoint. Tady nám kontrolují povinnou výbavu. Kdo ji nemá, nesmí pokračovat. Je pekelné vedro a navíc hrozí bouřky. Kontroluje se tedy hlavně nepromokavá bunda, odolávající minimálně vodnímu sloupci 10 000 mm a nádoby na 1,5 litru vody. Ještě mě upozorní, abych vodu nepodceňoval. Občerstvovačka mi trvá déle, jednak si dávám těstoviny s ragů, ale hlavně, během se mi rozhýbala střeva a já trávím dlouhé minuty na oné místnosti.

Checkpoint byl na stejném místě, jako start. Mám za sebou třetinu vzdálenosti a polovinu stoupání. Teď si konečně prohlédnu to, co jsem ráno za tmy neviděl. Tahle část je krásně běhatelná. 11 kilometrů táhlého stoupání mezi dvěma masívy, podél potoku Kalsbach.

Na další občerstvovačce nás vítá živá hudba a věřte tomu nebo ne, také čepované nealko pivo. Litr do mě zahučí, jen to zasyčí. Je potřeba. Pečlivě nastudovaný výškový profil hlásí, že za chvíli přijde další pořádné stoupání. Hole do ruky a běžím. 700 metrů stoupání na 5 kilometrech. Začínají ty pravé Alpy. Terén se mění z hlíny na kamení a suť, do toho kaskády vody tekoucí všude kolem nás. Je to vítané osvěžení, tak dobrá voda se nikde balená neprodává.

Na vrcholu na nás čeká další božský výhled a poprvé také vložka na sněhu, traverzujeme. Stoupající teplota z něj však dělá nebezpečnou past. Naštěstí mě drží boty a pomáhají hole. Technický povrch mě dovádí až k místu Sonina startu. Chci si tady chvíli odpočinout. Bohužel nám oznamují, že se blíží bouře a pokud nevyrazíme hned, hrozí, že nás ze závodu stáhnou.

Neváhám a rychle vyrážím. Tady začíná peklo. Neodpočaté nohy mají v technickém terénu na kamenech co dělat. Cesta do údolí mi trvá mnohem déle, než jsem chtěl. Na mnoha místech jde trasa jen tušit a je třeba chytře volit, po kterých kamenech se vydat. Špatný krok může znamenat fatální zaklínění mezi kameny nebo zlomeninu. Slunce je hodně vysoko a teplota atakuje 30. Pomalu mi dochází voda a já se poohlížím po vhodném prameni, kde ji naberu. Do toho si uvědomuji, že jsem si z báglu nevyndal gel do kapsy. Nechce se mi ho sundávat. Dávám si tedy aspoň dvě tablety carbonexu a nějak to na ten kopec doklepu.

Cestou nahoru se bavím s dalším Čechem o tom, co si myslím o počasí, jestli raději nepřejít zkratkou zpět k checkpointu a nevzdat to. Blížící se bouřka prý nebude žádný med. Pokud se závod zastaví, tak až na nějaké občerstvovačce, jen tak ho dobrovolně nevzdám.

Konečně jsem na hřebeni a vidím, že jsme bouřku obešli. Sláva. Opět lezeme po kamenech a ledu dolů, žádný spěch, pěkně pečlivě krok za krokem. V tom se přede mnou objeví ledovec. Pár set metrů dolů. Někdo doslova lyžuje, já nasazuji obvyklou taktiku, krok, skluz, krok, skluz. Paráda, jen pozor na čouhající kameny.

Dobíháme k přehradám. „To nejhorší je za mnou.“ ujišťuji se. Obíhám první. Tady se seznamuji se Sašou ze Slovenska. Běžíme v těsném závěsu až na další občerstvovačku. Začíná se zatahovat, tuším co přijde, ale co, už je to jen půlmaraton. To bude fajn.

Na občerstvovačce se pouští slejvák. Beru si bundu, ani ne tak, že by mi vadil déšť, ale tělo se už nezvládá zahřívat a zároveň běžet, metelím si to dolů. Předbíhám jednoho běžce za druhým. V tom se začíná pořádně blýskat. Déšť ještě zesiluje. Musím obejít tunely po srázu, trasa tady vede po úzké pěšince, přes kterou se valí proudy vody. Držím se ocelového lana jednou rukou, v druhé držím hole a kolem mně lítají blesky. Mísí se ve mně strach a vzrušení. Pustit se lana nedává smysl. Pád do přehrady z téhle výšky by byl fatální. Riziko, že do mě uhodí, je menší, než šance, že vyhraji ve sportce. To dám. Je to za mnou. Sláva.

Sakra co to je? Běžci, které jsem předbíhal v seběhu a nebo byli déle na občerstvovačce, jsou najednou přede mnou. To snad ne! Prý mohli běžet při bouřce tunelem…

Trápím se, ještě 10, 8, 6 kilometrů, konečně se dá běžet. Nasazuji k finiši. Stmívá se a já chci být v Kaprunu do setmění. Cestou potkávám Češku, která mě povzbudí. Držím tempo jen v ubývajícím světle, je to těžší a těžší. Najednou nevidím vůbec nic, čelovku ale nechávám sbalenou. Poslední 3 kilometry. Za sebou registruji světlo. Zrychluji, málem přebíhám odbočku. Naštěstí jsou tady už dobrovolníci a volají na mě kudy. Konečně Kaprun. Osvětlená cesta a já utíkám čelovce za mnou. Tohle tempo určitě nevydrží, já jo. Už je tu cíl, máknu. Na poslední odbočce špatně zatáčím a než mi to dojde, ztratím drahocenné vtřiny. Jsem vzteky bez sebe, čelovka je zase těsně za mnou. Držím tempo, poslední tunel před cílem, čeká tam na mně Sonička. Nebudu ji moct ani pozdravit musím začít sprintovat, kroky jsou těsně za mnou. Zrychluji na maximum. Vybíhám na cílovou rampu. Sláva. Otáčím se a ten, komu jsem utíkal, byl Saša. Děkuji mu a plácáme si. Byl to dobrý souboj. Je to za mnou. Jsem vyčerpaný, ale šťastný. Vím, že tohle chci znovu.

Omlouvám se Soničce, že jsem ji zase nedovolil doběhnout do cíle se mnou, ale zkrátka cíl je pro mě jako červený hadr pro býka. Zatmí se mi před očima a musím makat. Snad jí to za rok tady v Kaprunu zase vynahradím.

SOŇA

Když jsem se před časem namlsala nádherného horského závodu v italském Livignu, tak když nám kluci z Dynafitu nabídli možnost běžet Grossglockner ultra trail, kterého jsou hlavním partnerem, řekla jsem jednoznačně ano! Jenže s tím ano přišlo i dost pochyb. Nejkratší trasa vede 30 kilometrů, s vysokým převýšením. No běžela jsem už i více, tak snad to zvládnu.

Příprava začala už hned po Livignu. Měsíc předem jsme začali spát v hypoxi stanu, aby nás běh ve velké nadmořské výšce nepřekvapil. Byli jsme oba také na zátěžových testech, abychom věděli, co zvládneme a na co si máme dát pozor.

Jenže čím víc se závod blížil, tím větší strach a pochybnosti jsem měla. Zvládnu to? Jak to uděláme technicky, když každý startujeme zvlášť a z jiného místa? Do Rakouska jsme dorazili už dva dny předem, abychom se aklimatizovali a užili si nádherného místa a přírody. Těšila jsem se tady, protože před dvěma měsíci jsem tu byla sama a moc se mi tu líbilo, obvzlášť u jezera Zell am See, kde se dá krásně běhat.

Je pátek večer. U postele mám nachystané všechny věci, dostatek tyčinek, v lahvičkách pití. Je devět a my jdeme spát. Jak by ne, když Míšovi odjíždí autobus na start ve 2:45 a mně v šest. Nemůžu usnout. Převaluji se, hlavou se mi honí plno myšlenek. Usínám, probouzím se často, špatně se mi spí. Míša brzo ráno odchází, políbí mne a popřeje mi hodně štěstí do závodu. Probouzím se ještě před pátou a spěchám na autobus, který nás doveze před lanovku, ta nás vyveze k Wiesssee, kde je z hráze originální start.

Nejprve se trasa stočí okolo jezera a pak začne stoupat nahoru – závodník za závodníkem jako had. Vytahuji hůlky a jsem ráda, že je mám – začíná sestup po kamenech dolů. Dávám pozor, kam šlapu, tady se noha sesmekne velmi snadno.  Jak to, že trasa vede pořád dolů, když na plánku bylo stoupání? Dávám se do řeči se Standou, který tu byl loni. „Neboj, dočkáš se, ještě chvilku a nastoupáš se dost.“ Trasa se narovná, chvíli běžím a opravdu začínám stoupat. Po velkých kamenech. Tepovku mám nad 160. „Nechoď přes tepovku 153  a každou půl hodinku si dej kousek tyčinky, abys měla cukry a nedošla ti energie.“ radil mi Michal z Cardiolabu. Takže zvolnit, aby tep klesl a rychle si dát kousek tyčinky voltage.

Trasa vede mezi kopci, kameny jsou obrovské, někde ani nejde vidět cestička. Značení je ale skvělé a pořád okolo sebe vidím jiné závodníky, takže není kam zabloudit. Přichází strmé stoupání. Je ale jiné, než v Livignu, tady nejde „vypnout“ hlavu a dávat nohy před sebe jako stroj. Tady musím být ostražitá. Dostávám se nahoru. Krása.

A teď dolů. Jenže jak? Ostré kameny vedou strmě dolů a já si připadám jako akrobatka, jak se po nich šplhám dolů. Hůlky mi chvíli pomáhají, ale i chvílemi vadí, potřebuji obě ruce. To nejhorší ale přichází – starý sníh a cesta dolů. Mokré sněhové krystalky kloužou. Neumím po nich sbíhat. Musím rovně dolů, podkluzuje to, hůlky nepomáhají. Vím, že Míša radí běžet a klouzat po plotnách, jenže já mám strach a pocit, že pojedu až dolů.

Nakonec plotny končí a trasa vede přes kameny, přes potoky, pokaždé je jiná. Je ale náročná. Prý lehčí než Livigno, já si ale myslím opak. Mám za sebou 10 kilometrů. Ještě dvacet. To přece nemůžu dát!? Jenže právě teď se cesta mění. Je běhatelná, vede okolo jezer. Traverzuje jejich břeh. Mám žízeň a moje voda mi dochází. „Můžes se napít ze všeho, co v horách teče.“ radil mi Michal. Zkouším to, vytahuji svůj skládací kelímek a piju. Voda je chladná a neskutečně lahodná! Mňam!

Kilometry ubíhají a já se po hrázi přehrady dostávám k první občerstvovačce na 17. kilometru. Dávám si banán, sýr a ionťák, do lahviček nabírám vodu a jdu na toaletu. Skládám hůlky a běžím stále dolů. Cesta se střídá s pěšinkami okolo jezera, s kamennými cestami i tunelem, lezu na skálu a okolo mne cvrčí vodopád.

Ubíhá to. Znovu potkávám Standu, který mi říká, jak mu dnešní horko dává zabrat. Dávám mu tabletu carbonexu. Chvíli se bavíme, pak ho předbíhám a zase se potkáváme. Povídáme si a ubíhá nám to. Jenže pak jsem rychlejší a tak se Standou loučím a běžím vstříc posledním kilometrům do Kaprunu. Tady už teplota stoupá a tak vytahuji poslední lahev z batohu a piju jako duha. Dobíhá mě další běžec a anglicky se ptá, jestli mi v batohu může spravit lahvičku, že mi vypadne. Děkuji a ptám se odkud je. „From Czech republic“ říká. Já se směju, že já taky. A tak vykládáme a dozvídám se, že Dan je po skoro 50 kilometrech a dělá mu problém běžet poslední kus po asfaltu, že je zvyklý běhat jen v horách. Je to jeho první závod! „Pojď, to zvládneme.“ Chytáme tempo a z posledních sil do toho dáváme vše. Vbíháme společně do cíle, blahopřejeme si a je to pro nás oba krásný pocit. Oba jsme si do cíle pomohli.

A jak jsem se cítila? Chyběl mi v cíli jen Míša, ale byla jsem neskutečně šťastná. Dokázala jsem to. Závod, ze kterého jsem měla obrovský respekt – těžký, dlouhý, ale krásný. Celé to večer dovršuje Míša, když doběhne. Jsem na něho tak hrdá! Dal to, co si tak vysnil. Tyto závody jsou jako droga. Když je zkusíte, chcete je znova a zas. Chcete tu dřinu, chcete se dostat tam, kde byste jinak nešli, chcete zažít to dobrodružství. Jedno je jisté. Příští rok tu chci běžet zase!

8 komentářů

  1. Počas článku som mala pocit akoby som bežala s vami 🙂 Super článok, super blog. Ďakujem !

    1. Ahoj Cathy, moc Ti děkujeme! Velice nás to těší. Zdravíme na Slovensko. Za dva týdny tam jedeme běhat na skokanské můstky na Štrbské pleso.

  2. Ahoj Soničko a Michale, tyto zážitky vám už nikdo nevezme a budete z nich a dalších takových čerpat po celý život. Prosím, dávejte na sebe pozor. Taky běhám traily, ale jen kratší a u nás a přidávám si pořád nějaké nové výzvy a zaběhnout takový závod venku je můj sen. Alespoň ve vašem líčení jsem zase o krůček dál, jak to chodí při takto náročných závodech. Sportu zdar:-)))

    1. Ahoj Táni, moc Ti děkujeme za krásný příspěvěk. S těmi zážitky máš naprostou pravdu. Třeba se na nějakém závodě potkáme. AŤ Ti to běhá a sny se vydaří! Ahoj S+M

Napsat komentář