Liberec Nature Run: Jak jsem málem nedoběhl na toiku

Opakuji to každému: s nemocí se neběhá a po nemoci jen zlehka. Platí to beze zbytku i pro nás. Proto jsme první trailový závod Run Czech neoslavili tak, jak bychom chtěli.

Deset dní před startem mě přepadla viróza, poprat se s ní nebylo snadné. Běhat sice šlo, ale necítil jsme se moc dobře, a tak jsem poslední týden raději odpočíval a doufal, že před startem budu alespoň dva tři dny úplně fit. Já nakonec ano, ale Sonička ne. Rozhodli jsme se tedy, že já poběžím „na pohodu“ krátkou trasu a ona bude jen support.

Forma, kterou jsem ladil na příští týden, na skymaraton, mě posunula na startu úplně dopředu, těsně za Ondru Fejfara, se kterým jsem si tak mohl před startem plácnout. Pak jsem se ale raději posunul o dvě řady dozadu. Poslední minuty cítím, jak mi tluče srdce, podporuje ho burcování moderátorů. Start! Nezdá se, že by se mi běželo špatně, a tak se držím těsně za čelem závodu. Ani nijak moc netuhnu, tempo držím pod kontrolou, tep nestoupá nijak závratně. Jen se mi zdá, že dech není úplně ideální.

Přichází první stoupání. Nezpomaluji příliš, ale jsem o dost pomalejší, než bych mohl. Nemá smysl to přehánět. Dech se stabilizuje a já vím, že takhle to půjde. Po pohodových počátečních dvou kilometrech začíná trasa přiostřovat. Nechávám pár běžců, ať jdou přede mně. Hlídám si tep a dech. Hlavně klid, pocitově se mi běží dobře.

Na čtvrtém kilometru už některým běžcům dochází. Je vidět, že pro mnohé je to první trailový závod. Přesto se perou statečně a je to pro ně skvělá škola. Sleduji, jak se kdo cítí, uklidňuje mě to a rozptyluje. Přichází první občerstvovačka. Nic si neberu a vrhám se na stoupání v kamenolomu. Tak odtud budou medaile. Krása, nádherný výhled na Ještěd. Můžu si ho užívat docela dlouho, protože do tohohle kopečka zkrátka jdu.

Tak a je za mnou polovina, nemělo by začít klesání? No ještě trošku nahoru, další vynechaná občerstvovačka a je to tady sešup zpět do Liberce. Teď se do toho opřu. Jeden běžec přede mnou neodhadl krok a kácí se k zemi, naštěstí je rychle na nohou a letí dál. Já beru šupem jednoho běžce za druhým. V tom ale musím zpomalit. Začíná protestovat moje zažívání a zvažuji, jestli zahnout do lesa nebo vydržím až do cíle. Najednou musím krotit tempo, protože každý otřes je pro mě, jako by mi někdo vrazil nůž do břicha.

Poslední dva kilometry a jsme ve městě. Tady už to půjde, diváci vytvářejí skvělou atmosféru. Kéž by mě ještě nebylo tak zle. Dva dlouhé kilometry, něco pod devět minut. Tak dlouhých devět minut. Už vidím cíl, jenže se musí oběhnout náměstí. Bolestí už sotva melu nohama a je tu cíl. Pusa Soničce, převzít medaili a rychle na onu místnost. Ještě že existují mobily, protože jako obvykle není papír, a tak mě Sonička nakonec zachraňuje.

Až pár minut po závodě zjišťuji, jak na tom vlastně jsem s výsledkem. Dvanáctý v kategorii. A 99. celkově. Pokud bych nebyl po nemoci a neměl střevní problémy, mohl jsem dokonce myslet na top pět. Nevadí, aspoň vím, že vše jde správným směrem a i „na pohodu“ jsem běžel docela solidně. Na druhou stranu závod ukázal, že musím vynechat skymaraton v Limone, kam jsme se strašně těšili. Měli jsme se tam potkat s početnou českou partičkou v čele s Ondrou Fejfarem, který nakonec tady v Liberci vyhrál. Škoda, ale zdraví je na prvním místě a závody? Ty budou i příští rok.

Pokud se chcete i vy přihlásit na Nature run 2019, nebo jiný závod RunCzech můžete tady.

Napsat komentář