V letošním roce se mi povedlo výrazně zapracovat na své váze i kondici, jenže ono to není zadarmo. Znamenalo to výraznou úpravu jídelníčku a zvýšení tréninkových dávek. To je ale teprve začátek celého příběhu.
Jedna věc je v okamžiku, kdy váha dosáhne neblahá hodnoty máknout a váhu srazit dolů. Fajn – to se zkrátka člověk hecne, začne dávat pozor, co jí. Přidá pár tréninků a váha uspokojivě klesá, kondice jde nahoru a vše se zdá růžové.
Pak ale přijde na řadu dlouhodobá praxe. Takzvaně únava materiálu. Prostě stále si hlídat co kupuji, postarat se, abych dodržel tréninky. No, a nakonec třeba dovolená nebo služební cesty, najednou je to těžší a těžší a vůle slabší a slabší. Tak se i mi stalo, že po návratu z Indie sice mírně, ale přece, jen moje váha stoupla. Prostě placky a rýže to je taková sacharidová pecka, že se z ní vzpamatovat není žádná legrace.
Po návratu jsme tedy opět zpřísnil režim a opět musel překonat závislost na cukru. O tom by opět mohla vyprávět Sonička, zase jsem byl několik dní nesnesitelný, ale efekt se dostavil.
Jenže pak přišla návštěva Itálie. Když se mě kamarád před nějakou dobou ptal: „Prosím tě, máš nějakou alergii nebo speciální dietu?“ Odpověděl jsem mu, že omezuji sacharidy, to ho opravdu rozesmálo: „Pizza, pasta, dolce, to jsou samé sacharidy, to je Itálie.“ Takže pět dní luxusního přežírání. To prostě jinak nazvat nejde.
První čtyři dny po návratu byly opět utrpením, zejména pro mou ženu. Zkrátka, nedá se nic dělat. Je mi jasné, že si budu muset už stále hlídat, co jím. Číst si složení potravin a pokud to jen trochu bude možné připravovat si pořádné jídlo sám a zapomenout na polotovary. Potom se občasné porušení životosprávy ztratí, jen se nesmí stát pravidlem. Protože ten pocit jak je cítím teď, je úžasný a už nikdy nechci vážit to, co před rokem nebo dokonce pěti lety.