Foto: RunTour
Pardubice – město dostihů a ploché dráhy. Závodění má zkrátka v krvi. Když se navíc na závěr sezóny v zde koná běžecký závod přímo na dostihovém závodišti, nebylo možné tam nebýt.
Už jsme běhali na různých místech – třeba v Olympijském parku, na okruhu Formule 1, ale na dostihové dráze ještě ne. Proto nás tento závětečný závod ze série RunTour velice lákal. Odteď už vždy uvidíme Velkou pardubickou z jiné perspektivy.
No a jak jinak se do Pardubic vydat, než stylově sportovním autem (na koni by to trvalo dlouho a na motorku nemáme řidičák.) Sonička tedy musela zatnout zuby a já si v Toyotě půjčil jeden ze 400 kusů limitované edice Yarise Gazoo Racing master of Nürburgring. Na místo jsem tak dojeli včas i přesto, že jsme zaspali. Jízda to však byla přímo závodní!
Krátké oteplení z počátku týdne bylo pryč a noční déšť sliboval parádně měkoučkou trasu. Naštěstí zároveň s naším příjezdem déšť ustal a my se tak mohli s radostí pustit do příprav na start. Ve stánku Salmingu jsme prodiskutovali volbu bot. No spíše jsem si jen s Michalem Vítů potvrdil, že moje Salming OT Comp jsou na daný povrch ideální volbou. Tak tak jsme si stačil dát kafíčko a už jsme se museli řadit na start.
Trochu nervózní z toho, že jsem se nestačil rozběhat, se aspoň poskakováním trochu rozhřívám. Snad to bude OK. Poslední minuta. Kontroluji hodinky, jestli se chytla GPS, pár dalších poskoků a je to tady. Start.
„Nespěchej, musíš se rozehřát!“ Snažím se zklidnit, ale moc se mi to nedaří. Prostě běžím a doufám, že se nijak neprojeví moje čtvrteční bouldrování. Přece jen jsem si protáhl svaly způsobem, který už dlouho ne a nedal jsem tělu dost času se srovnat. Abych na to nemyslel, pozoruji ostatní běžce. Zavěsím se za jednoho průvodce s nevidomým a snažím se jich držet.
Nevěřil bych, že mokrá tráva na závodišti bude tak brzdit. Povrch je opravdu hodně měkký. Sice nepodkluzuji, ale nemám vůbec žádnou energii v odraze. Všechna se ztratí v měkkém podkladu, až když vbíháme na cestičky zase přirozeně zrychlím. Pomalu se blížíme ke konci okruhu, nejprve běžíme kolem oranice, pak přeběhnout po lávce Taxis a nakonec Irská lavice – tak tohle je peklo. Nezávidím těm, co mají silničky, já letím třemi skoky nahoru, pak dva drobné krůčky a rychlá skok dolů – pecka, „Tak tohle se jezdí na koních? Jak se tam proboha udrží v sedle?“
Jde se na druhý okruh. Už vím, co mě čeká, a tak můžu zrychlit. Bohužel kousek za půlkou se projeví natažený sval ve stehně a já mám co dělat, abych vůbec běžel. Zatínám zuby a snažím se na to nemyslet, po pár minutách opravdu bolest přestává a já zase zrychluji. Pomáhá mi také fandění kamarádů. Dodává mi to spoustu energie.
Ani nevím jak, ale opět dobíhám k Taxisu. Znovu stupňuji tempo a beru jednoho běžce za druhým. Využívám perfektního gripu bot. Přehoupnutí přes Irskou lavici, otočka u startovních boxů a je tu cíl.
Nezbývá, než počkat na Soničku s kamarádem Jirkou a pak na zasloužený oběd. Opět se ukázalo, že na tyhle závody jezdí skvělí lidi, fandění a plácání kamarádů mě zachránilo, když mi bylo nejhůře a příjemné popovídání v cíli s ostatními běžci i pořadateli to prostě zahřeje. Těšíme se na další sezónu, krásné závody a další skvělá setkání.
