Závody ze série RunCzech máme moc rádi, vždyť na jednom jsme se vzali. Ale jako milovníci trailu se také moc těšili do Liberce, kde trasa vedla hlavně do přírody. Letos déšť – nedéšť, tento závod jsme si opravdu užili.
Soňa:
Protože jsem loni byla nachlazená, tak jsem první ročník neběžela a dost ho Míšovi záviděla. Všichni pěli ódy, a tak jsme si letos řekli, že nám určitě nesmí utéct. Sice nás lákala dlouhá trasa (23 km), ale protože příští víkend oba běžíme dlouhý závod v Polsku, rozhodli jsme se pro 12ti kilometrovou distanci.
Od rána bylo jasné, že počasí bude nářez. Stále pršelo a byla fakt zima. Déšť mi na běh nevadí, běhám v něm ráda, ale spíš jsem pak zmrzlá po doběhu a je potřeba jít okamžitě do suchého.
Na startu se připojuji ke skupině Šnečků: k Přemkovi se Zuzkou a ze začátku se držíme spolu a vykládáme. Dnes nezávodím, dnes jdu zlehka, potřebuji síly na Lemkowynu. Pak se odděluji a běžím sama, chci si udržovat do kopce tempo podle sebe. Na kopce jsem zvyklá a nepřekvapují mne, ale stejně mi to jde nějak ztěžka. Ne a ne se rozběhnout. Boty výborně drží, vybrala jsem správně – zvládnou silnici a skvěle si vedou i v terénu. Nepodkluzují a drží i při sebězích, navíc mají ochranu proti vodě.
Čekám, kdy přijde nejobávanější část – příkrý kopec nad lomem. Je prudký a tak ho rychle jdu a kochám se výhledem na Liberec a pak se zase hned rozbíhám. U některých běžců jde vidět, že kopečky nejsou jejich kamarádi, přece je to jen něco jiného, než silniční závod.
Vím, že po kopcích musí přijít seběh dolů. A taky že jo. Pouštím to dolů. Bláto nebláto, louže nelouže. To je paráda. Les má v dešti nezaměnitelnou atmosféru. Vzduch je čistý, čerstvý a vlhký. Krásně se dýchá.
Do cíle dobíhám přes město po místech, která už znám. Finiš do kopečku si užívám. Jsem nadšená. Objímám se s kamarády a užívám si to. Je mi jasné, že když mě Míša nečeká, kde asi je 🙂 Na krk dostávám nádhernou medaili s kusem libereckého skla. Je jedna z nejkrásnějších, co jsem dostala. Potkáváme se s Míšou, gratulujeme si slibujeme si, že příště běžíme určitě dlouhou.
A co se nám ještě na závodě líbilo? Naši kamarádi a fanoušci, které jsme potkali! A také děkujeme všem – organizátorům RunCzech i dobrovolníkům a těm, co se na závodě podíleli a také v tomto šíleném počasí mrzli a mokli za úžasný závod a zážitek!
Michal:
RunCzech – to je synonymum skvěle zajištěných silničních závodů. Jenže stále více běžců láká příroda, a tak už od loňského roku má svůj trailový závod – Mattoni Liberec Nature Run.
Loni jsem si Liberec pořádně užil. Takže jsem se na letošek opravdu hodně těšil. Ještě pár minut před závodem jsme se rozhodoval, jestli běžet na 100 % s gely a jít na hranu, nebo se uklidnit a celý závod jít jako tempový trénink. Takže bez gelů a s kontrolovaným výkonem tak, abych běžel sice co nejrychleji, ale zároveň to byl efektivní trénink, ze kterého rychle zregeneruji. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost, zejména proto, že za týden mě čeká 100 km a tenhle závod je spíše ladění formy.
Na startu jsem se tak sice prodral do poloviny koridoru „A“ a se zvuky Vltavy se pustil v ostrém tempu do prvních stovek metrů městem. Využil jsme toho, že jsem zvolil silniční závodky Puma Ignite 300, které na asfaltu perfektně drží a mají dokonalý odpich. Předbíhal jsme tak jednoho běžce za druhým. Před příchodem prvního kopce jsem měl trošku obavy, jak zamává s mým tempem, ale zbytečně. Běželo se mi skvěle a ani přechod na lesní cestičky nedělal problém mým botám. Překvapivě jsem na rozdíl od jiných, kteří také zvolili silničky moc neklouzal. Přece jen se projevily mé zkušenosti s trailovým běháním.
Kromě pár prudších úseků jsem se vyvaroval přechodu do chůze. Je to vždy těžká kalkulace, kdy už je chůze o tolik efektivnější, že ztráta energie při běhu se projeví v další fázi závodu a kdy ne. Pocitově jsem si ale věřil, že to odhaduji správně, a tak kdykoliv mě někdo předběhl do kopce, já mu to vrátil o pár metrů dále, když se svah o něco zmírnil. To hlavní je vždy okamžitě přejít do běhu, zkrátka ani krok chůze navíc, když už je lepší běžet.
Přibíhám k lomu, beru si dva loky jonťáku a pokračuji. Přichází nejtěžší část závodu. Prudké stoupání. Tady celý kopec jdu. Pár běžců se hecne a předbíhá mě. Jen co se ale kopec láme, přecházím do běhu. Počítám minuty a zbývající kilometry a promýšlím strategii, zda se pokoušet dosáhnout na čas pod hodinu. Vychází mi, že to nestíhám, a tak držím optimální tempo. Přichází seběhy. Tady to rozbalím. Při běhu z kopce se snažím maximálně využívat přirozené terénní nerovnosti ke stabilizaci. Funguje to perfektně, jen v jedné zatáčce mi lehce podjíždí noha, ale vyrovnávám to bez sebemenšího zpomalení. Opět se proháním kolem jednoho běžce za druhým. Většina tady brzdí, ale já si to vyloženě užívám.
Už je tady opět město a asfalt, teď bude potřeba zase začít makat. Kontroluji hodinky a zjišťuji, že jsem se přepočítal, kdybych nahoře trochu přidal, měl bych stále šanci stihnout čas pod hodinu, takto už je pozdě. Do cíle zbývají dva kilometry a čas mám jen 6 a čtvrt minuty. Přesto už netaktizuji a jdu naplno. Diváci kolem trasy fandí, plácám si s dětmi a metry mizí jako voda. Posledních pár metrů kostky a stoupání k cíli. Zkracuji krok a zvyšuji frekvenci. Zatínám zuby. Je to tady cíl minutu a 20 sekund nad hodinu. Poslední dva kilometry jsem musel běžet tempem kolem 4 min/km nechce se mi to věřit. Přijímám gratulaci od šéfa závodu Carla Capalba a pak už si nechám pověsit na krk tu nádhernou medaili.
Mám radost ze skvělého závodu. Nechce se mi věřit, že necítím téměř žádnou únavu. Běžel bych to klidně ještě jednou. No dám si to znovu zase za rok, protože Liberec je krásný, a to jaký se tady povedl kamarádům z Runczechu udělat závod je obdivuhodné.
