6 psycho situací, kterými nás ten druhý štve (nejen) při běhu

Milujeme se, o tom žádná. Jenže společné manželské a běžecké soužití neznamená jen samý med. Tady je pár věcí, které na sobě prostě nemůžeme vystát. Poznáváte se v nějaké? 🙂

Michal:

Dva kroky přede mnou

Občas při běhu přepnu na svůj svět a nevnímám příliš své okolí. Co mě pak vždy dokáže dokonale rozhodit, je, že na mě Sonička běžící dva kroky přede mnou houkne: „Nežeň mě tak!“ To mi pak vyletí tepovka a najednou mám chuť se otočit a běžet domů. Většinou při tom ještě dodá, že nesnáší, když běžím před ní, vůbec ji ale nepřijde divné, že je při tom otočená na mě dozadu.

Řešení: To je velmi těžké, tak sto pomalých nádechů a výdechů. Jenže když to začnu dělat, nedostanu na to dost prostoru. Poté následuje dotaz: „Co se děje?“ Případně asi 100 dalších zajímavých otázek, na které nestíhám odpovídat, ani kdybych byl uklidněný, natož když se snažím zklidnit…

Nemám rád focení

Když se jde běhat, jde se běhat, potřebuji trénink. Jenže na blog potřebujeme stále nové a nové fotky. Takže většinou zrovna ve chvíli, kdy se mi běží úplně nejlíp a nejraději bych běžel bez přestání zazní: „Jé, tady je skvělé místo na focení, počkej, já tě vyfotím/ vyfoť mě…“ V tu chvíli ztrácím půdu pod nohama a vím, že už se znovu tak skvěle nerozběhnu.

Řešení: Být na to předem připraven a zachovat klid. Jinak to nejde, fotky opravdu potřebujeme. Ta místa opravdu bývají úžasná a někdy je i fajn si je užít. Vůbec nejlepší by bylo mít autonomní dron, který by nás při běhu na krásných místech sám fotil…

Jedny klíče

Když jdeme běhat spolu, Sonička nechává klíče na mě, jenže když si pak chci trénink protáhnout musím ji je dát a běžet bez klíčů. Když pak dobíhám domů, tak neslyší, že na ni zvoním ani, že ji píšu zprávy. Zkrátka stojím před dveřmi domu a čekám, dokud si mě nevšimne.

Řešení: Snažím se tvářit, že si tentokrát klíče neberu a že si je musí vzít sama. Když se pak chci ještě trošičku „Doběhat“ jako zázrakem své klíče najdu.

Soňa:

Telefonování při běhu

V sobotu jsme se vypravili běhat. Schválně ještě tak, abychom stihli světlo. Přijdeme před dům, zapneme si hodinky a čekáme, až se nám načte GPS. Jenže v tom zvoní telefon – Míšův klient potřeboval něco nutně poradit s počítačem. Ok. Čekala jsem 5 minut, 10 minut a to už mi pak začínalo být zima a moje trpělivost začala přetékat. Naznačila jsem Míšovi, že jdeme do chodby našeho domu, tam je aspoň teplo. Dalších 10 minut a nic – byla jsem nepříčetná. Takže jsem to nevydržela šla nahoru do bytu. Jak dlouho trval hovor a navádění, co dělat s počítačem krok po kroku? Přesně 40 minut! Takže se setmělo a vůbec se mi pak nechtělo už jít běhat.

Řešení: Stejné peklo je toto telefonování i přímo při běhu. Takže prostě tyto hovory nebrat. Vždyť ono se to hoďku nezblázní!

Full servis po ultra

Běžet stovku je fakt záhul a jsem na svého muže tak pyšná! Jenže i já v ten den taky běžím dost náročný závod. Když Míša doběhne do cíle, tak se očekává, že ho budu hned opečovávat a starat se o něho. Moc ráda, jenže zrovna mnohdy mám sama co dělat se sebou a jsem fakt po několka hodinách na nohou šíleně unavená.

Řešení: Je to jasné. Na ty nejnáročnější ultra závody si příště musíme vozit někoho, kdo nám v cíli bude dělat servis oběma 🙂

Zpocené běžecké oblečení po celém bytě

Když doběhneme, tak vše jde hned do pračky. Tedy teoreticky. Míša to má tak, že se vysléká postupně a po celém bytě se za ním dělá cestička se zpocených, mokrých a smradlavoučkých věcí, které nechá ležet tam, kde jsou – klidně i do druhého dne. No moje oblečení je také propocené a nevoní, ale já vše hodím rovnou do pračky.

Řešení: Hlavně klid a trpělivost a mile oznámit, že se budu prát. I když co je moc, toho je příliš a tak se mi i stalo, že jsem ze vzteku tyto věcičky nohama nakopala. Tak krásně lítaly! Páni, to byla úleva! 🙂 Míša jen koukal! 🙂

No nejsou to hezké starosti? Samozřejmě, že ano! A co vy? Čím partner vytáčí vás?

Napsat komentář