Běhání milujeme, o tom žádná. Jenže nic černobílé, a tak je tady pár věcí, které nás stále „vytáčejí“ dokola a dokola. Které to jsou?
SOŇA
Vysvlékání se z mokré podprsenky
Tohle žádný chlap nepochopí, zato ženy – běžkyně mi dají určitě za pravdu. Většina mých běžeckých podprsenek je tipu lambada – tedy převlékacích přes hlavu. Když jsem po běhu, tak je podprsenka celá zpocená a mokrá. Největší lahůdkou je pak ji vysvléknout přes hlavu. Začnu ji tahat nahoru, to se celá zamotá okolo zad, zasekne, a protože je mokrá, nejde s ní pak hnout. Jsem v ní uvězněná, nemůžu se pohnout a dá mi fakt zabrat, než ji ze sebe dostanu. Ufff.
Mušky nalepené na čele
Poslední dobou se mi to stává stále častěji a připadám už si jako mucholapka. Když jsou velká vedra, potím se i na obličeji – tak ho mám celý mokrý a ulepený. Jelikož je teď hodně hmyzu, tak kombinace mokré lepivé čelo a letící hmyz udělá své. Neustále tam mám plno nalepených exemplářů a vypadám fakt velmi exkluzivně. Zejména na fotkách, kdy si toho nevšimnu. Nejsem princezna se zlatou hvězdou na čele, ale běžkyně s mouchami na čele.
Krkolomné pády
Jsem specialistka na padání při běhu. Zásadně se rozplácnu na rovince a vždy, když s někým o něčem velmi zarytě diskutuji. Nedávám totiž pozor na cestu a zakopnu. Moje kolena se vždy zahojí, zpamatují z předchozího pádu a pak je to znovu! Letos už se to stalo 3x!!! Vždy, když ležím rozvalená na zemi, tak už ani neřeším bolest, ale to, že zase minimálně měsíc budu mít peklo. Nevím jak vám, ale mě hojení rozbitých kolen pěkně bolí, a to zejména v noci. Nejhorší jsou ale rozbité dlaně, tam sice nemám jizvy, ale hojí se o hodně hůř.
MICHAL
Zapomenutý jonťák v softflašce
Jsem zapomnětlivý, a tak není nic divného, že si občas zapomenu připravit nějaké věci na závod, nebo si nevezmu něco důležitého na cestu. Jenže stává se mi i pravý opak. Po závodě nebo dlouhém běhu občas zapomenu uklidit věci a z batohu si nevytáhnu softflašku s jonťákem a to je pak velké překvapení. Když pak spěchám vyběhnout, popadnu batoh a chci si do flašky nalít vodu, avšak ten puch vám nepřeji cítit. Zdržím se pak dlouhé minuty pečlivým čištěním a vymýváním.
Kouření
Když má někdo potřebu kouřit, proč ne, je to jeho věc, ale proč si chodí kouřit do parku a musí kouř vyfukovat přímo do cesty běžcům? Tohle zkrátka nepochopím. Vím, že kouří spousty sportovců i na nejvyšší úrovni, jenže ucítit kouř přesně v momentě, kdy běžím interval a potřebuji se pořádně nadechnout, to je zkrátka děsné.
Kamínky v botách
Už před mnoha lety jsem si koupil návleky na boty proti sněhu a kamínkům. Myslíte, že jsem si je někdy nasadil? Ani jednou. Zkrátka si leží na svém místě ve skříni a nikdy ho neopouštějí. Prostě vždy, než někam jdu, kde se budou hodit, si je prohlédnu, zamyslím se a pak si je nevezmu. Jenže pak běžím, kamínky mi vesele padají do bot a já se to pokouším vydržet a vím, že pak budu mít spousty malých puchýřků. Nebo se zdržím a vytřepávám je, to podle toho, jak rychlý běh to je a kolik mám času.
Takových drobností je ještě spousty, ale běhání si tím nenecháme zkazit. Ta chvilka nepohodlí a nepříjemností nás zkrátka nemůže odradit, od toho abychom si běh pořádně užili. A jak to máte vy? Co u běhání vadí vám?
Pořád mi teče z nosu (při jakémkoliv sportu). Venku se to dá řešit po zednicku, ale ve městě? Tak běhám s kapesnikem v ruce:-) A souhlasím se smradem, těch par desítek metrů kolem místní skládky biodpadu patří k mým nejrychlejším. A na venkově to bylo kolem prasečáku taky výživný.
Haha Hani, fakt dobré zážitky :-)))
Běhám převážně ve městě, snažím se běžet okrajovymi cestičkami, ale občas se dostanu j cestě kde jezdí mnoho aut a výfukové plyny jsou něco.
Marti to je taky peklo, to máš pravdu!