Neustále se mě někdo ptá, na co myslím, když běhám ultra závody a jestli se při tak dlouhých kilometrážích nenudím. Na nudu nemám čas, avšak s hlavou je to složitější, odehrává se v ní tolik věcí!
Úvodní foto: Juraj Kožiak
Před startem
Poslední minuty před startem, když stojím ve startovním koridoru, provází napětí, které by se dalo krájet. Přemýšlím, jestli se cítím vůbec vyběhnout, co mě všechno bolí a jak pošetřit koleno, kotník nebo kyčel. Strategie vymýšlená na poslední chvíli je platná asi jen přesně do okamžiku startovního výstřelu, protože pak začíná platit opět ta, kterou jsem si naplánoval už nejméně den předem.
Prvních 20 km
Ozve se start, a všichni vybíhají. Často se nechávám strhnout a vybíhám v první skupince, mnohdy hned za prvními běžci. Pokud je start z kopce je to OK a vydržím to s nimi dlouho. Myšlenky směřuji na správnou seběhovou techniku, a to mi zabere na pěknou chvíli veškeré přemítání. Když je start po rovině a do kopce, je má hlava upřená na hlídání tempa. Tedy jak rychlosti, kdy se úmyslně musím brzdit a držet naplánované tempo, tak tempo kroků. Snažím se zkrátit krok a zvýšit kadenci. Tyhle dvě věci mě vždy zaměstnají natolik, že se častokrát do normálního režimu dostanu až na desátém kilometru. V tu chvíli začínám přemýšlet o tom, jak mám promyšlené občerstvení, kolik spotřebovávám vody a jestli se i po prvních kilometrech cítím pod psa jako na startu nebo už začínám mít pocit, že ani neběžím, ale se jen vznáším, což je při mé mírně sloní postavě dost psychedelická představa.
Do maratonu
Mít za sebou první případně druhou občerstvovačku znamená, že už si tělo sedlo. Teď už tempo nepřepálím, a tedy se začínám soustředit na vzpomínání si, co jsem za poslední týden všechno zapomněl udělat. Seznam je to značně dlouhý a než bych ho prošel, asi bych mohl uběhnout Spartathlon tam a zpátky. Takže ty myšlenky brzy utnu a začnu znovu přemýšlet, jestli mám správně strategii, jestli mám dost vody a nebo neběžím příliš pomalu a nezapomínám vždy hned jak se zlomí prudký kopec do téměř roviny se znovu rozběhnout.
Když se nedaří
Stane se to při každém ultra. Vzdálenosti nad maraton jsou natolik dlouhé, že není možné, aby nenastala krize. Ty menší, to se nepočítá. Myslím tím situace, kdy mám chuť s tím praštit. Třeba když někdo přeznačí trať a já si pořádný kus zaběhnu, nebo mě začne zrazovat tělo a nedaří se mi rozběhnout ani z kopce. To jsou situace, kdy v duchu nadávám. Hledám ty nejtrefnější nadávky a přemýšlím, která se bude dát nejlépe hodně hlasitě křičet. Protože když máte vadu řeči jako já, musíte hodně pečlivě volit slova, aby se vám říkala pohodlně a když je chcete křičet, je to ještě složitější.
Když pak zvolím ta správná slova a vidím, že v okolí široko daleko tak v okruhu pěti kilometrů nikdo není, naberu vzduch do plic a začnu nadávat, jak nejhlasitěji to jde.
Když to jde jako po másle
Při ultra ale také nastávají situace, kdy to jde jako po másle. Vítr sviští ve vlasech. Běžím dolů i do kopce, a přitom se mi nezdá, že se nevysiluji, zkrátka jsem ve flow. To je okamžik, kdy přecházím do meditace a nechávám myšlenky volně plynout prostorem. Pustím je na výlet třeba pár set metrů před sebe. Nebo na nejbližší kopec – to je jedna z nejkrásnějších chvil závodu. Většinou končí tvrdou ranou mezi oči. Ne že bych spadl nebo trefil nějaký strom. Jenže nic pěkného netrvá věčně, a tak se občas stane, že zjistím, že jsem kilometr mimo trasu, nebo že mi došla voda a občerstvovačka je až za dlouho.
Posledních 5 km
Když se blíží cíl, nastává můj okamžik. Najednou cítím kořist. Mozek přepíná do režimu lovec. Všechny bolesti najednou mizí. Zjišťuji, že pokud jsem doteď jel na rezervy, tak jsem někde zapomněl zmáčknout nějaké tlačítko a přečerpat benzín. Protože už nejedu na rezervu, už mám zase energie na rozdávání. V tu chvíli si začínám představovat trasu zbytku závodu. Kontroluji výškový profil a dolaďuji strategii. S každou stovkou metrů dolaďuji podle pocitu rychlost. Tu buď stupňuji, pokud to síly dovolují, nebo se snažím aspoň nezpomalovat. Představuji si cíl a jak už, už probíhám cílovou čárou. Veškeré myšlenky vyplňuje vidina cíle a já přestávám vnímat reálné okolí, vnímám jen cestu a poslední metry do cíle.
Cíl
Po doběhu nastává krátký okamžik euforie. Po něm musím myslet na několik úkonů, které začínají být velmi obtížné. Každý kilometr běhu totiž znamení -1 bod IQ, takže po 70 kilometrech to ještě jakž takž jde. Po 100 už jsem zralý na pobyt v ústavu a přesně v tuto chvíli musím dostat do sebe jídlo, hlavně cukry a bílkoviny. Tělo za chvíli dobere poslední rezervy, glykogen je dávno spálený, takže ohřev těla funguje jen při pohybu. Musím tedy sundat mokré oblečení a hodit na sebe něco teplého. Doplnit tekutiny, a to vše je třeba dělat současně. To je absolutní vrchol schopnosti udržet myšlenku.
Jak vidíte nenudím se, protože se pořád něco děje. Pohoda střídá nepohodlí, a to je na dlouhých bězích to krásné. Pokaždé jsou jiné a pokaždé si člověk dokonale vyčistí hlavu, protože v cíli je hlava vždy dokonale prázdná. Znáte některé z těchto věcí také?