Jestli se někde cítíme téměř jako doma, pak je to v Chebu – na místním závodě, kteří pořádají velcí srdcaři a těšíme se tu taky vždycky na spoustu přátel. Letošní rok to bylo dramatické. Souboj o bednu se odehrál na posledních 500 metrech.
Do Chebu jsme přijeli už v pátek, protože bylo možné si s námi proběhnout jeden okruh závodu a vědět tak, co přijde další den na trati. Ta je velmi rozmanitá a hlavně není nudná. Nečekejte žádné dlouhé a táhlé rovinky. Tady se to klikatí, mění směr, je to i nahoru a dolů a střídají se povrchy – od asfaltu, přes kamínky, dřevo, až po trávu. A kromě historického centra se tu proběhnete i po hrázi přehrady, po zlaté atletické dráze, kolem hradeb nebo po dřevěném mostku.
Je sobota odpoledne. Jsme na náměstí a na pódiu zahříváme děti běžeckou rozcvičkou. Do našeho závodu zbývají dvě hodiny, ale čas ubíhá velmi rychle. Pozdravit se a pobavit se všemi známými, které tu každoročně potkáváme. Nejsou tu jen místí, ale přijeli běžci z různých koutů republiky. Vše si nachystat, připravit se a aktivovat svaly a klouby na rozcvičce, kterou dělá Johny Alaskan z Rozběháme Česko.
Jsem nervózní. Jak to? Vždyť letos už mám za sebou tolik závodů! Stojíme na startu a já vím, že dnes do toho musím dát všechno. Už z předchozích ročníků vím, že tady rozhodují sekundy, už jsem tu byla i čtvrtá a to o chvíli.
Odstartováno a dav se rozbíhá. Nasazuji tempo, ale takové, abych to zbytečně nepřepálila a nedošly mi ke konci síly. Začíná mírně krapat, počasí je na běh ideální. Moje UltraRide dobře drží na mokru a nevadí jim ani tráva.
Nedívám se dnes na hodinky, držím se pocitu a ubíhá to. Jsem na náměstí a mám první kolo za sebou. Cítím ale, že jsem maličko zpomalila. Kopec, který byl u hradu jsem vyběhla moc rychle a stálo mě to síly. Snažím se zase dostat do svého tempa a vydýchat se. Prší více a více, kapky deště mi stříkají do obličeje, ale je to osvěžující. Dnes mi to jde a já cítím, že sil mám dost. Pomáhá mi i vědomí, že běžím mezi samými chlapy, to vypadá nadějně. Z mého světa mě ale vyruší dva běžci, kteří mě z kopce pod hrází přeběhnou. Muž a žena, u které si jsem jistá, že může být z mé kategorie.
Běží výborně a ukazuje mi záda. Nejde ji vůbec předhonit. Je fakt dobrá. Tady asi nemám šanci, ale stále běžím jak můžu a nezpomaluji. Na zemi pod nohama ukazatel říká, že do cíle to jsou poslední kiláky. Probíhám mostkem a cesta se láme do kopce kolem hradu. Kopec je táhlý a na konci dost prudký. Vím, že dokáže pěkně vyčerpat. Dělám menší kroky, ale jeden za druhým ve svižném rytmu. Ne tak rychlém, jako v prvním kole, vím, že musím nechat síly na finiš. Běžkyně do kopce zpomaluje. Tady jako lovec cítím, že přichází moje chvíle. Kopce miluji a mám je z našich trailů natrénované. Předbíhám ji.
Kopec mi nesebral energii, tak ji plně využívám a běžím, co to dá. Obličej se mi křiví námahou, svaly makají o sto šest, dýchám zrychleně, ale přitom nelapám po dechu. Na náměstí všichni fandí. Snažím se o úsměv, ale moc to nejde. Cítím, že zády nikoho nemám a vbíhám do cíle, kde mě čeká a objímá Míša.
Zlomím se v pase a nabírám po finiši síly. Dostávám od Míši pochvalu, že jsem dneska fakt makala. Vůbec netuším, jak jsem dopadla. Házím do sebe pití a banány. Potkáváme přátele, gratuluje si a potkávám i „onu běžkyni“ – Doris. Blahopřejeme si a já zjišťuji, že jsme si asi souzené – před dvěma roky jsme taky obě sprintovaly spolu do cíle.
Vyhlašování výsledků, my s Míšou jako ambasadoři předáváme medaile a diplomy. Když vše rozdáme a vyhlašují moji kategorii, slyším třetí místo a německé jméno. Tak nic, dnes asi žádná bedna nebude. Běžkyně přichází na pódium a jde na stupeň vítězů, ale podle výsledků je prý první. Vše se musí ověřit a tak se předávají jiné ceny. A pak je tu znovu naše kategorie. Připadá mi zvláštní, že Míša začíná točit. A co se nestane – slyším svoje jméno. Jsem šťastná a tak si na stupních vítězů i tančím.
Je to tam. Medaile se mi houpe na krku. Kopec rozhodnul o dvacetisekundovém náskoku. Strategie dát do toho vše a hrát o každou sekundu se vyplatila. S Doris jsme si pak psaly a daly jsme si závazek, že příště budeme na bedně stát obě.
A moje resumé?
Skvělá znalost trasy a chladnější počasí mi hrály do karet. Závod mi sedl. Opět jsme byli nadšení ze skvělé organizace, kterou kluci z Rozběnito fakt umí. Makají několik týdnů na tom, aby každý běžec byl spokojený, úžasní jsou i dobrovolníci, kteří tu jsou snad nejmilejší ze všech závodů. Děkujeme všem za podporu a fandění a blahopřejeme i všem, kteří závod odběhli. A my už se nemůžeme dočkat, až tu poběžíme zase – těšíme na všechny naše kamarády – Ádu, Gábi, Elišku, Pepu, Pavlu, Hančí, Renču, Rendu, Lenku, Doris, Martina, Tinku, Milana, Víťu, Petra, Lucku a další. Pokud tu svoje jméno nenajdete, tak pardon, ale je to jen naší chabou pamětí.
Velké díky patří šéfovi závodu Míšovi Ouřadovi, Pájovi, Jirkovi, Martinovi, Vaškovi a Ondrovi, který se o nás celou dobu báječně staral.
Děkujeme našemu partnerovi Toyota Česká repuvlika za komfortní a bezpečnou cestu do Chebu a zpět a hotelu Komorní hůrka a jeho šéfovi Zdeňkovi za podporu na trati a báječný servis a pozávodní wellness. Díky také skvělým fotografům Tomovi Gruberovi a Lukymu Leskovjanovi za krásné fotky, Ondrovi Pojmonovi za časomíru a báječné moderátorce za krásné provázení celou akcí.
