Vyrazit do Itálie, to je pro mě vždycky velký svátek. Letos to bylo s cestováním slabší, a tak když mě kamarádi pozvali na poznávání historie a přírody regionu Romagna-Toscana na kolech a při běhu nešlo odolat zvláště když právě v Castrocaro Therme otevírali novou cyklotrasu.
Kvůli všem možným omezením jsem letos nevolil dopravu letadlem, ale vyrazil na 12hodinovou jízdu autem. Plánovanou zastávku v půli cesty na přespání mi zpříjemnila náhoda, kdy jsem v Salcburku potkal kamarády a skvělé ultraběžce – Viktora Pšeničku a Martina Nytru. Využil jsme toho setkání a dal si vertikální kilometr u Hochkönigu. Pak pár hodin spánku a rychle dál do Itálie.
Že se blížím své oblíbené oblasti jsem poznal brzy. Podél cesty se střídaly nízké domky a sady a mírně zvlněná krajina pomalu přecházela v kopečky a kopce Apenin.Bouřlivé a přátelské přivítání v milém hotýlku Rossa Bianca a já si byl jistý, že začíná další Iitalské dobrodružství.
Oznámení: „Jdeme na 8-10ti kilometrovou projížďku na kolech, ať se trošičku rozhýbeš po cestě.“ mi znělo poněkud podezřele zeptal jsem se: „Vážně deset? Jsi si jistý?“ „No dobře maximálně 13, ale úplná rovina a pohoda“ No, když jsem slyšel, jak se vzdálenost zvětšila bylo mi jasné, že to bude ještě více.
S koly dorazil sám majitel půjčovny Lui. Sice neumí anglicky ani slovo, ale známe se už několik let, takže si rozumíme a naštěstí je tak výmluvný, že zvládneme i vtipkovat, a to je má italština setsakra omezená. Nasednout na kola a vyrazit. Trasa po okolních kopcích, od jednoho výhledu ke druhému. Zářijové slunce je tady jedno z nejkrásnějších, opírá se do korun stromů a vytváří překrásné stíny. Pozorování té nádhery nás od vede od sledování vzdálenosti. Jezdíme jeden kopec za druhým. Někdo s elektrickou pomocí, já bez. Potřebuji trénovat. Jenže ještě nejsme zpět a už máme skoro třicítku a začínáme se tomu všichni smát. Jako vždy je to to klasické italské +/- 10 kilometrů, prostě „Tuto bene“ (všechno dobré).
Po cestě a projížďce už se nemůžu dočkat večeře. Již před pár lety, když jsem kamarádovi Lucovi říkal, že jím locarb, jsem byl poučen, že Itálie to je: „Pizza, pasta, rizoto! Italia? Tuto carbohidrati!“ Vím, co tedy přijde. Pětichodová večeře v jedné z místních restaurací. Udělají mi alespoň malý ústupek a místo houbové bruschety, typické pro tuto oblast, mi udělají „obyčejnou“ rajčatovou. Až ji ochutnáte, zjistíte že už nechcete jiná rajčata dát nikdy do pusy. Následovaly další chody z různých druhů mas, lanýžů a na závěr samozřejmě tyramisu.
Další den byl v plánu mnohem delší výlet, 80 kilometrů dlouhý okruh k přehradě Ridracoli. To už zavánělo skutečnou cyklistikou, navíc výjezd po serpentinách k samotné přehradě to byla vyloženě lahůdka. Znamenalo to, že jsme si sice projeli i jiná místa, než jsou na nové trase, navíc nás Lui zavedl doslova na „Konec světa.“ Místo kde zkrátka končí cesta a není mobilní signál.
Po takovém zážitku jsme ocenili večer strávený v lázních v Castrocaru, úžasný wellnes, termální bazény a sauny v nově zrekonstruovaném Grand Hotelu Castrocaro. Něco takového si člověk prostě nemůže nechat ujít. Výhoda je, že vstup do těchto lázní je možný i bez ubytování v hotelu.
Poslední den jsme vyměnili kola za běžecké boty a vyrazili na dalších pár kilometrů po nové trase. Tentokráte do organické farmy – tedy místa, kde se vše pěstuje tradičním způsobem. Když ochutnáte jakýkoliv jejich produkt, vrhnou se vám slzy do očí a budete tam chtít zůstat a sníst všechno co tam najdete.
Závěr trasy v Bagno di Romagna byl pro mě velmi smutný, stihl jsem sice aspoň jednu pravou italskou zmrzlinu, ale nestihl jsem místní překrásné lázně a pak už nám zbylo jen loučení s italskými přáteli. Na tahle místa se vždy rád vracím kvůli přírodě, historii, jídlu, ale hlavně kvůli lidem, kteří jsou tady milí a pohostinní, navíc miluji jejich přístup k životu: „Tuto bene!“
„Arrivederci Italia, Arrivederci Emilia Romagna! Brzy se zase uvidíme!“
