Na Dolní Moravu za slůnětem, zimními traily i mamuty

Hory – tak to je naše. A právě k Dolní Moravě máme obvzlášť srdcový vztah. Byli jsme tu totiž na první z našich svatebních cest. A i tentokrát (po dlouhé době, kdy jsme nemohli moc cestovat)  jsme tu zažili spoustu dobrodružství! Užili jsme si ledové trailové království, potkali jsme slůně, slaňovali jsme po smrčcích i projeli se na mamutovi. Nevěříte? Pak čtěte dále!

Pokud tápete, kde Dolní Morava leží, tak je to na úpatí Králického Sněžníku, mezi Orlickými horami a Jeseníky. Z Prahy sem trvá cesta asi dvě hodiny, ale pak se ocitnete v horském ráji. I když jsme se snažili vyjet z domu co nejdříve, stejně jsme kvůli krátkým dnům dorazili do hotelu Vista až za tmy. Všude bylo bílo, a když jsme vytahovali věci z auta, cesta i chodníky klouzaly jako sklenice, to nás ovšem neodradilo od toho, jít si s čelovkami zaběhat. Ehm, tedy s hřebovkami a nesmeky a dostat se prudkým stoupáním lesem tři kilometry nahoru a pak si to svištět tři kiláky dolů. Jak nám ale vyhládlo!

A to bylo dobře. Tady ve Vistě jsou totiž večeře i snídaně vyhlášené! Mají tu úžasné kuchaře a švédský stoly vás tu nenechají chladnými. Takže člověk vše ochutnává, zkouší, pak si jde dát ještě dortík, tam čokoládovou fontánu a pak téměř nedojdete do pokoje. Ve wellnessu jsme tak dali jen vířivku, víc by naše těla asi nezvládla.

Když už jsme na horách, musíme vyběhnout pořádně. I když jsme v okolí Králického sněžníku byli několikrát, naposledy loni na podzim, nikdy jsme na samotný Králičák nedoběhli. Rozhodli jsme se to tentokrát napravit.

Na druhý den Míša naplánoval trasu nahoru hřebenovkou a dolů podél toku Moravy. Dohromady podle mapy 21 kilometrů. Jeho odhad byl vyrazit po snídani v 10 hodin a dorazit a zpět být před setměním.

Bohužel plány jsou od toho, aby se měnily. Ráno nemohl najít hřebovky IceBug. Zalarmoval celý hotel. Hledali jsem všude. Po hodině ho napadlo podívat se na pokoji pod oblečení, které měl na snídani a hle – boty byly na světě. Vyrazili jsme tak ve půl dvanácté. No aspoň nám vytrávilo a mohli jsme jít svižněji.

Ze začátku vede trasa podél sjezdovky, navíc zapadané sněhem. Takže svižně znamená krokem. Rychle jsme se ale dostali na hřeben a začala zábava. Běželi jsem sice po značené trase, jenže na trasu spadlo několik stromů, a tak tu od doby, co napadlo, nikdo jiný nešel. Střídají se nám úseky s pěknou cestou a zapadanými promáčenými úseky. Pochvaluji si hřebovky, oproti tomu Sonička v nesmecích občas trošičku trpí.

Obcházíme jeden velký spadlý strom a v tom ztrácíme stezku. Najednou zkrátka místo stezky je před námi hustý les a borůvčí. Michal přepíná hodinky na mapu a pokouší se zvolit správný směr ke stezce. Bohužel sníh, les a neprostupný terén nás od ní stále více odvádějí. Konečně. Jsme zpět a pokračujeme po krásné cestičce, jen dávat pozor na kameny a kořeny. Trasa je tady extrémně technická.

Vždy, když doběhneme na návětrnou stranu, dostaneme neuvěřitelnou ledovou pecku. Když pak vběhneme do lesa, je tepleji, ale díky mlze je vidět sotva na pár metrů. I těch pár merů ale stačí na to, abychom si užili krásu zimní krajiny. Zasněžené stromy, námraza a větrem ošlehané kameny, to je prostě nepopsatelná nádhera.

Na 14. kilometru jsme už měli být na Králičáku, ale turisti, které potkáváme, nás upozorňují, že ještě tak tři a půl kilometru.

Pouštíme se do závěrečného stoupání. Mlha je čím dál hustší, ale jakmile se rozestoupí les, tušíme tam někde výhled a sochu slona. Výhled nevidíme, zato slůně ano. Zdravíme se s turisty z Polska a oprašujeme svou znalost polštiny. Obdivují naše hole Ergocurve. Využíváme je k focení a pak už zase stoupáme. Přes mlhu málem vrazím do pramene Moravy. Do toho začíná být opravdu pekelná kosa. Poslední metry a jsme na Králičáku, teda tvrdí to hodinky, mohli bychom být klidně na pólu nebo uprostřed mrazáku pražských mrazíren a nebyl by v tom rozdíl. Vidět je na závratné dva metry, když se díváme na zem, jen tušíme, že tam někde je zem. Mrkneme na sebe a pádíme dolů. Mě se běží skvěle, oproti tomu Sonička naráží na limity nesmeků, dokonce ji jeden hrot vypadává a musíme je opravovat.

Předchází nás tak skupinka turistů. Dost mě to štve. Říkám si, že trochu upravím trasu a vezmeme to střemhlav. Po stezce lesem. Jenže to mě nenapadlo, že opět volím trasu, která sice je značená, ale v zimě po ni nikdo nechodí. Ano, je jasné proč. Sníh, led a spadané stromy z ní dělají spíše trať pro OCR závody – bahno, led, kameny, překážky… Co více si přát?

Jak se říká, jdeme zkratkou, je to sice dál, ale zato horší cesta.

Konečně slyšíme zurčet Moravu. Vbíháme na krásnou cestu. Zrychlujeme. Teď už to bude seběh až do Dolní Moravy. Poprvé za celý den běžíme opravdu svižně.

Plán doběhnout za světla bere samozřejmě za své. Vytahujeme tak jednu čelovku. Jedna stačí, od sněhu se světlo pěkně odráží a je vidět nádherně. Naštěstí s mizejícím dnem zmizela i mlha, a tak nám nic nekazí poslední metry.

Závěrečné stoupání zpět k hotelu je už jen zábava. Žene nás vidina brzké večeře, které mají ve Vistě dokonalé.

No a výsledná vzdálenost? 23 kilometrů a 1011metrů převýšení. Prostě nádhera, co více si přát, než strávit den na čerstvém vzduchu?

Jsme ale hladoví, že po sprše ihned pádíme na večeři. Horký vývar pro začátek udělá dobře a pak vše, co hrdlo ráčí. Jedna delikatesa lepší, než druhá, tělo po náročném běhu potřebuje novou energii. Usínáme v těch nejměkčích a nejvoňavějších peřinách, jsme úplně z celého dne unavení.

Neděle je už relaxační. Užijeme si dlouhou snídani, kdy nemusíme spěchat a víme, že nás nečeká náročný běh, tak ani nemusíme přemýšlet, co ochutnáme. Jestli si na něčem ujíždíme, tak v hotelech je to toto, zvlášť když vám tu připraví domácí palačinky, čerstvě vymačkané ovocné a zeleninvé směsi a také tu mají úžasné sypané čaje, vytvořené jen pro hotel Vista. Jsou tak dobré, že si na hotelové recepci kupuji bylinkový „Náruč země“ i na doma.

Pak regenerujeme ve wellnessu. Bazén, vířivka, sauny i Kneippův chodníček – to je to pravé, co po náročném předchozím dni potřebujeme. Výlet zakončíme ale endorfiny – projedeme se na obří Mamutí bovové dráze! Ufff, to teda byla pořádná jízda! Dobrá nálada z nás jenom stříká, my ale musíme zpátky do Prahy. Po dlouhé době  jsme si zase užili cestování se spaním v úžasném hotelu, kde se o nás královsky starali.

Dolní Morava a její okolí je našemu srdci velmi blízké. Už se těšíme, kdy tu pojedeme příště! Tak ahoj!!!

Napsat komentář