Jak si užít první reálný závod v tomto roce? Pořádně a ve velkém stylu. Dát si rovnou ultra a jet za ním s českou trail runningovou špičkou skoro tisíc kilometrů! Jaké to bylo?
Za normálních okolností by naše závodní sezóna byla v plném proudu. Jenže stále není situace růžová a my se upínali k prvnímu letošnímu závodu a rovnou v Polsku. Bohužel ještě v okamžiku, kdy nám přišlo potvrzené, že závod bude, bylo potřeba před závodem mít PCR test, to bylo to snazší, ale hlavně strávit v Polsku 14 dní karantény no a po návratu také.
Naštěstí nám vyšla vstříc Mezinárodní trailrunningová asociace, jíž jsme my i pořadatelé Lemkowyna Ultra-Trail členy a získali jsme pro nás a další dva členy našeho Columbia Montrail týmu – Ondru Pavlů a Martinu Dvořákovou – reprezentační pozvánku. To znamená, že za zpřísněných podmínek jsme jako tým mohli jet do Polska bez karantény.
Jakožto reprezentace jsme si zasloužili na cestu také pořádný kočár. Tentokrát jsme měli od Toyoty Plug-in Hybridní RAV4, která je asi nejúspornějším SUV na trhu. Mohli jsme tak nabalit veškerou výbavu a vyrazit na 850 km dlouhou cestu. Letos jsem zvolili ubytování v lázních Iwonicz -Zdrój, kde měla cíl stovka, kterou jsem běžel já a Ondra a start tady měla Sonička na 50 km. Jediná Martina na 150 tudy pouze probíhala.
Kvůli omezením je start intervalový. Martina vybíhá v 1:05, Ondra ve 2:00 a já ve 2:06. Přicházím tak o možnost trochu se chytit na začátku někoho rychlejšího. Nevadí, ze své čtyřčlenné skupinky jsem nejrychlejší. Stoupám tedy hned z počátku svižně do prvního kopce. Naprostá tma, protkaná jen mojí čelovkou, nezvyk. Teprve po pár stech metrech doháním pomalu další a další běžce z předchozích skupinek. Přemýšlím, jestli jsem nepřepálil tempo. Nezdá se mi. Udivuje mě ale, že jsme byli rozděleni na startu podle ITRA Preformance Indexu a já bych tak měl být papírově pomalejší než ti, co teď předbíhám.
Noční běh mi jde skvěle. Neustále se s někým naháním a sem tam i někoho předběhnu. Získávám hlavně v technických pasážích, kde je po dvoudenním dešti pořádné bahno. Ještě před první občerstvovačkou se začíná rozednívat a na mě přichází první krize. Chce se mi zastavit a prospat se. Vím, že mám jedinou možnost: makat ještě více a přeběhat to. Doháním dvoučlennou skupinku a přede mnou je závora, dá se oběhnout, ale je dost vysoko, možná se pod ní půjde sklouznout a já neztratím čas ani rychlost. Kluci před ni zakličkují a mě tím rozhodí. Do skluzu jdu tedy druhou nohou a nevychází mi odraz. Baterypackem čelovky na zátylku tak trefuji rouru závory a spolu s čelovkou jdou k zemi i mé fotochromatické brýle a následně i já. Ještě v pádu popadnu čelovku a brýle, přes bok se rukou odrážím abych neztratil rychlost a energii z pádu přenáším zpět do odrazu. Jsem zase na nohou, adrenalin zahnal spánek a já pořádně zrychlil. Můžu si to dovolit. Za dva kilometry je občerstvovačka a tam se při doplňování vody můžu vydýchat.
Občerstovačka. Zapomínám na pravidla a nechtějí mě na ni pustit, dokud si nenasadím respirátor, a jasně, chvíli mi to trvá, než mi to v polštině dojde, pro jistotu mi to opakují anglicky: „Wear your mask!“ „Oooo, Przepraszam! Dziękuję bardzo!“ Reaguji a nasazuji si respilon. Aspoň mi vydezinfikují ruce podřené při podlézání. Pouhé dvě minuty na občerstvovačce a pádím dále.
Začíná být ještě větší bahno. Ale když se rozhlédnu vidím nádhernou přírodu. Stoupající slunce a opar nad lesy a údolími. Tohle je ráno na ultra, jak má být. Doháním běžce na 150 km a občas prohodíme pár vět. Překvapuji je plynulou polštinou, no jo, narodil jsme se v pohraničí a polská televize u nás byla v permanenci.
Druhá občerstvovačka je posunutá o pět kilometrů, je to na hranici únosnosti, ale na původním místě nešlo dodržet veškerá pravidla. Já s tím naštěstí počítám, a tak mi voda vychází přesně. Navíc by mi původní občerstvovačka zasahovala do běhavé pasáže, a to nikdy není dobře. Jiní běžci ale trochu nadávají, protože se o tom dozvěděli až když původní místo míjeli. (díky Ondro, ještě že jsi mě na to upozornil a já s tím počítal)
Druhá občerstvovačka, znamená trochu více času, doplňuji více tekutin a beru si i jídlo. Přesto to byly jen zhruba tři minuty. Zatím běžím přesně podle plánu. Sice nemám tolik natrénováno jako minule, ale strategie to nahrazuje, neztrácím tak žádný zbytečný čas.
Trasa se výrazně zhoršila. Tam, kde bylo loni trocha bahna je souvislé jezero hluboké i půl metru s velkou vrstvou vazkého bahna na dně. Spousty soupeřů hledá lepší cestu nejen přes bahno, ale s podivem i přes brody rozvodněných říček a potoků. Neřeším to. Vběhnu do vody a prolítnu ji bez snahy přemýšlet, jestli se namočím po kotník holeň nebo koleno.
Občas za sebou zaslechnu něco ve smyslu „Šílenče!“ „Blázne!“ „Si děláš…“Dobíhám na třetí občerstvovačku, za mnou je více než 60 kilometrů. Dávám si navíc housku, ztráta čtyři minuty, jenže hned za občerstovačkou musím vyhledat nějaké skryté místo. Ztrácím asi 10 minut, ale aspoň se mi běží lépe. Držím rychlost. Využívám situace a více si povídám s ostatními běžci. Zjišťuji, proč některé vždy předběhnu a oni za pár kilometrů úplně čerství prolítnou kolem mě, abych je zase za chvíli dohnal. Mají své supporty, a tak mají více občerstvovaček. Tam jim supporti dají nové lahve s vodou, pár gelů, případně vymění boty a tričko a pošlou dále. Já si vše tahám s sebou a s vodou musím mezi občerstvovačkami dost šetřit.
Začíná být pořádné teplo. Spotřeba vody stoupá. Na 80. km dorážím ve stavu naprosté neschopnosti myslet. Pořadatel mě musí na občerstvovačce vracet, abych prošel přes kontrolní koberec. Nejsem schopný si vyměnit vodu a najít vybavení, které budu na závěr potřebovat. Chvíli to trvá, než mě hlava naskočí a já můžu pokračovat. Dlouhých 20 minut nejdelší občerstvovačka. Ale bylo to potřeba, musel jsem pořádně doplnit tekutiny pak teprve začal mozek fungovat.
Vybíhám, opět se vyhýbám mostům a abych se schladil, volím raději brody. Poslední úsek jsou dvě velké stoupání a závěrečný seběh. Když stoupám na poslední vrchol, ucítím ostrou bolest v holeni. Při stoupání mě nelimituje, nevím ale, co se stane nahoře. Bohužel, je to špatné, nemůžu sbíhat. Každý krok pekelně bolí a noha je v jednom ohni. Vůbec nevím, co s tím. Přemýšlím, jestli to není únavová zlomenina. Ale postavit se na nohu můžu. Jen nemůžu sbíhat. Navíc už jsem úplně bez vody. Zbývá asi 7 kilometrů, předlouhé klesání na silnici je pro mě utrpením. Zvažuji, jaké mám možnosti. Valí se přeze mně jeden běžec za druhým a já pomalu ztrácím chuť jít dál. Naštěstí mám v hlavě, že teď to přece nevzdám a pokud se to nezhorší nebo nezjistím, že je to zlomené, tak to nevzdám.
Přibíhám k support pointu. Prosím o trochu vody, všichni jsou strašně milí, doplním vodu napiji se a vyrážím dále. Najednou mi je lépe. Zbývá 5 kilometrů, přemýšlím, jestli zkusit běžet. Vydám ze sebe lví řev a rozběhnu se. Jde to, přestávám cítit bolest. Zrychluji. Po dvou kilometrech dobíhám do vesnice, kde potkávám běžce, se kterým jsem si povídal před pár hodinami. Dává mi napít nealko piva. S díky ho plácám po zádech a zase se rozbíhám. Sleduji hodinky. Vypadá to, že to bude jen o malinko pomalejší, než minule. Nakopává mě to. Běžím tempem okolo 5min/km seběh do Ivonicze. Už nemusím nijak brzdit. Bude cíííl a jídlo a hotel a postel. Frčím naplno. Zahlídnu supporta, co mi dal vodu a moc mu ještě děkuji.
Nezpomaluji řvu jako lev radostí, a to mě ještě zrychluje. Vidím cíl tam čeká Sonička a Ondra. Oba mě povzbuzují. Z výrazu je mi jasné, že to Ondra zaběhl skvěle. Cíl, já taky, zaběhl jsem si o 3 minuty osobák. V tomto stavu a po dlouhé závodní pauze neskutečný výsledek. Ondra zaběhl rekord trati téměř o hodinu! Sonička si na 50 vylepšila čas o 30 minut. Jsme spokojení. Teď rychle najíst a čekat, jak dopadl poslední člen týmu Martina na 150.
Sledujeme časomíru a zdá se, že bude druhá. My ji spočítali, jak to zaběhnout první, ale v ultra se může stát cokoliv- Uvidíme. Nakonec pro ni jedeme se Soničkou do cíle a zjišťujeme, že měla poprvé v životě problémy s nohami. Přesto zaběhla o hodinu lépe než minule a vylepšila výsledek o jednu pozici na 2.místo. Skvělý výsledek našeho Columbia Montrail týmu. Jedno první, jedno druhé místo a dva osobáky i přes výrazně těžší terén než minule. K tomu naprosto překvapivý rekord trati.
Tenhle závod nás neskutečně nabil a dodal nám energii do další přípravy. Už se díváme, co by mohlo přijít příště.
SOŇA
Když jsem na podzim 2019 odběhla jako členka českého týmu Columbia Montrail 48 kilometrový trailový závod v Polsku, byla jsem plná euforie a dojatá. Byl to můj nejdelší závod i běh, který jsem předtím absolvovala.
Líbila se mi trasa, krajina i organizace a tak jsme si tu za rok chtěli závodit znovu, jenže byl kvůli covidové situaci zrušený a posunutý na letošní květen. Už to vypadalo, že nebude, takže jsem byla v klidu a trénovala jak se to v lockdownu dalo.
Jenže na začátku dubna přišel Míša s tím, že závod bude a že se tam asi dostaneme. Chytila jsem hned paniku. Tyyyjo, taková štreka – to není jen tak. Mám dostatečně natrénováno? Vždyť jsem teď nemohla chodit na tréninky a stejně to teď už nedoženu. Přemýšlela jsem, že bych si přehodila trasu na kratší, 30 kilometrovou. Jenže to mělo zádrhel – byli jsem čtyři. Skoro každý z nás startoval z jiného místa a také se jinam vracel. Změna mé trasy by to ještě zkomplikovala.
Před závody a zvlášť tak velkými, jsem hodně nervózní už několik dní předem. Čím víc se blíží závod, tím jsem napjatější. Do toho spousta omezení, povolení…. Na rozdíl od předešlého ročníku všechno bylo zrychlenější. Dorazili jsme do lázeňského městečka Iwonicze-Zdrój a vše odsýpalo. Najíst se, nachystat si věci, zavézt Mařťu k autobusu do Krosna, pak rychle zase do Iwonicze, aby kluci stihli svůj start. Jen co jim popřeju hodně štěstí a odjedou, rychle spěchám na hotel si připravit věci na závod a jít brzy spát, startuji v jedné ze startovních vln v 7.30 hod.
Ráno vstanu a vidím, že počasí je nádherné. Po propršeném pátku svítí krásně slunce. Jsem nadšená, je to jako na objednávku! Mám to na start asi 300 metrů od hotelu, což mě uklidňuje, že nikam nemusím cestovat. Kluci tu zase doběhnou do cíle. Jsem tak nervózní! Kontroluji si výbavu, na puse nasazený respirátor, moje vlna po čtyřech odstartovala. Běžíme hned do kopce, ale známými místy a je fajn, že se na tak úzkém místě netvoří chumel závodníků.
Cítím se dobře a běží se mi fajn. Pravidelně si hlídám přísun energie, to aby mi nedošly síly. Co půl hodiny musím tělu dodat cukry v podobě tyčinky Voltage nebo Fruit Energy. Hůlky se hodí do kopečků, ale trochu mi zavazejí. Nechce se mi sundávat batoh. Systém, který jsme udělali vepředu příliš nefunguje a složené hůlky mi tak skáčou a zavazí. Jsou tak lehké a skladné, že je nesu v ruce, ale mám raději, když můžu při běhu používat obě ruce.
Zjišťuji, že jsem si zapomněla kontrolovat tepovku. Nesmím být ve vysokých tepech, abych měla dostatek sil na celý závod. Terén je plný bahna, tady jsem za hůlky ráda. Přichází dlouhá běhatelná rovina, kde vím, že dlouho hůlky zase potřebovat nebudu. Dávám si je dozadu a běží se jedna radost.
Není takový vítr jako minule a vím, co mě teď k první občerstvovačce, která je na 18. kilometru, čeká. Jak k ní přibíhám, musíme si všichni dát roušku nebo respirátor a vydesinfikovat si ruce. O všechny se tu starají, dostatek dobrovolníků nám nalévá pití, nabízí jídlo i výbornou dýňovou polévku. Na nic nesaháme a snažíme se zde moc nezdržovat.
Pak vím, že to bude stoupat. Dlouhá pláň, kde minule na každém kroku brzdil vítr, je dnes běhatelná. Májová krajina je nádherná. Svěží zelená se tu mísí s kvetoucími stromy, z jemně zelených lesů vykukují tmavě zelené smrky. Ach, jak to tu mám ráda!
Stále před sebou vidím jednu běžkyni. Nejde ji přehlédnout. Má blond vlasy, které jsou na koncích neonově růžové, takže svítí. Běží a telefonuje, slyším jak v polštině mluví s někým z rodiny. Dost mě tím vytáčí.
Dost úseků běžím, takže ji předháním, ale pak si musím odskočit a ona je zase přede mnou. Neustále se předháníme. Když běžím, tak mi ve vestě skáče voda, takže jde slyšet, že jsem za ní. Kdykoliv mě zmerčí, zrychlí. Ach jo!
Další občerstvovačka je na 34. kilometru, vede k ní dlouhý prudký seběh. Mám Míšovu školu a tak „Růžovce“ a jiným běžcům utíkám a mám náskok. Jenže na občerstvovačce se zdržím. Růžovka mě zase přeběhla. Omg! A zase telefonuje! Snažím se ji ignorovat a soustředit se na závod. Už jen čtrnáct kilometrů, to už dám! Myslím na kouče sportovců Honzu Mühlfeita, který vždy říká, že u ultra je důležité myslet na daný okamžik a ne na to, kolik toho ještě máte před sebou.
Přicházejí větší pasáže s bahnem, musím si dávat více pozor. Po 40. kilometru začínám cítit únavu, která je daná i díky náročnému bahnitému podkladu. Nevadí mi, když mi noha do bahna zajede, mám nepromokavé ponožky, ale spíš se musím soustředit, abych mi to neujelo a nevyválela jsem se v něm celá.
Předbíhám zase Růžovku i dva kluky, kteří jsou s ní. Kilák, dva se držím před nimi, ale pak cítím, že ji mám v zádech. Najednou na mě začne polsky mluvit. Polštině rozumím dobře, pocházím kousek od polských hranic a tak jsem vyrostla na polské televizi i večerníčcích. „Ty tak hezky běžíš“ řekla mi. „My se pořád předháníme, že?“ Tím mě odzbrojila a začaly jsme se spolu bavit a běžet spolu.
Najednou už víme, že cíl je blízko. Jmenuje se Kasia a je z Varšavy. Míjíme její rodinu, která ji fandí. Dlouhou táhlou rovinku běží s námi i její syn. Kasie ale ubývají síly a tak zpomaluje. „Běž Soňo, ať tě nezdržuji!“ Říká mi. Vím, že cíl je už asi půl kilometru, ale neběžím napřed. „Pojď, to dáme.“ Povzbuzuju ji. Nechci ji tu nechat, hodně mi na konci pomohla. Rozbíhá se a do cíle běžíme ruku v ruce. Je to úžasné a jsme obě šťastné a děkujeme si za vzájemnou pomoc.
Někdy má člověk zbytečné předsudky a přitom jen malá situace může vše změnit. Závod byl krásný, dokonce jsem se zlepšila oproti minule o půl hodiny. Tělo a ( hlavně mysl) toho tolik dokáže! Měla jsem v hlavě, že je to pro mě přílš těžké, ale nebylo. Hodně mi pomohlo si před závodem v hlavě probíhat známou trať a hlavně jsem myslela na to, jak probíhám cílem a věší mi na krk zvoneček – nádhernou typickou medaili, která byla letos růžová.
Byla jsem šťastná, že i Míša krásně a s radostí doběhl. Velkou radost jsem měla i z ostatních členů našeho Columbia Montrail týmu – Ondra tu udělal rekord a Marťa je železná žena. Tolik kilometrů jako ona ještě závěr sama ve tmě v lese plném zvířat – to teda smekám.
A na závěr poděkování
Velké díky patří značce Columbia Montrail, pod jejíž křídly a v jejím týmu jsme mohli běžet a která nás na závod plně vybavila. Také Míšovi, který vše zařídil a vykomunikoval. Děkujeme i řediteli závodu Krzysztofovi, který nám velice pomohl s organizací a díky němu jsme do Polska vůbec mohli jet.
Naše výbava:
Oblečení a batohy z kolekce Columbia Montrail F.K.T.
Boty: Columbia Montrail F.K.T. Trans Alps
Brýle: Fotochromatické R2
Hole: Michal – Ergocurve Black, Soňa – LEKI
Čelovky: Soňa – Fenix HM50R, Michal – Fenix HM61R Amber a záložní HM51R Rubby
Sportovní výživa: Nutrend
