Jak jsem dal maraton pod 3:30

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se cítí takový maratonec Eliud Kipchoge? Já občas ano a když mi dorazily mé první karbonové boty – maratonky, měl jsem dlouho pocit, že si to prostě musím zkusit a také se s tratí dlouhou 42,195 kilometrů pěkně zase poprat.

Plán se ale zrodil až minulý týden v kavárně v Bráníce, kde jsme potkali kamarády Janu a Petra Šnáblovi – velké nadšence a hlavně skvělé běžce. Bavili jsme se totiž, že brzy už nebude moc počasí na zaběhnutí dobrého času a ideální trať je ve Stromovce, okolo bývalého rybníka.

Zpočátku to znělo jako vtip, ale když jsem Petrovi o dva dny později napsal, jestli do toho půjde se mnou a on mi to potvrdil, navíc se přidal i Michal Štefanič z Cardiolabu, který měl zrovna čas, bylo rozhodnuto.

V neděli ráno v devět se sejdeme na startu. Michal mi ještě spočetl, že podle mé aktuální výkonnosti je ten čas lehce za mými možnostmi. Skvělé, alespoň to bude výzva.

Bohužel předpověď počasí nám udělala čáru přes rozpočet. Den před plánovaným startem to začalo vypadat nereálně –  běžet ve 26 stupních maraton na dobrý čas je sebevražda. Diskuze přes zprávy přinesla rozhodnutí, start už okolo půl osmé ráno.

Na poslední chvíli se k nám přidává ještě kamarád Benedikt, který si chce zkusit také rychlejší maraton. Je zbytečné popisovat jak to, ale shodou více okolností se na start stavíme až těsně před osmou. Zkrátka dotahat ty hromady výživy a vod na start, zaplatit parkování a spousty dalších věcí trochu času zabere.

Vybíháme. Michal Štefanič se ujímá role vodiče na prvních patnáct kilometrů. Drží strojové tempo podle STRYDu. Pravidelně hlásí časy na kilometr a kolo. Mým jediným úkolem je běžet. O výživu se stará Petr s Janičkou  – každé druhé kolo jonťák, každé čtvrté gel. Dvacetčtyři a půl okruhu. 8:35 jeden okruh. Stále dokola, jedna noha před druhou. Připomínám si slova Honzy Mühlfeita, krok za krokem, přátelé a Sonička – takhle to zvládneš.

Sonička fandí na druhé straně okruhu proti občerstvovačce. Zvedá mi to náladu. Teď když se Michal odpojil a musíme s Benediktem držet tempo sami potřebuji každou vzpruhu, abych se vždy vrátil do tempa. Petr mi hlásí, zda jdu pomalu nebo rychle a já podle toho koriguji vždy další okruh. Nepočítám si je, od toho tam jsou kluci. Hodinky pod stromy bohužel nemají dobrý signál a počítají mi kilometry špatně. Využívám toho, že Marek Rod tady ten okruh přesně změřil kolečkem, a tak je trasa podle pravidel IAAF, nemusí mě tedy GPS zajímat.

Sbírám metr za metrem a blíží se mi krize. Vedení se ujímá Míra Okluský s kočárkem. To už máme početnou skupinu fanoušků. Dobíjí mě to, ale krize se nezbavuji. Mám pocit, že se na to chci vykašlat. Chvíli se se ke mně přidá i Pavel Fenyk, není mi do řeči, snad mu to moc nevadí, že mu neodpovídám. Ptám se kluků, jestli si můžu dovolit lehce zvolnit nebo mám puschnout.

Dostávám jasné instrukce: drž tempo. Po dalším kole se přidá k vedení opět Michal a zase mi hlásí časy – to mě vrací do hry. Zase se soustředím jen na počítání kroků. Ben, který běží v barefootech, je už dost daleko za mnou. Přece jen má výhoda karbonu je jasně znát, nové Nitro Deviate od Pumy jsou opravdu pecka. Cítím také, že jsem udělal dobře s lymfotejpy, pomáhají mi zmírnit křeče a já cítím, jak svaly stále fungují naplno. Jen to horko a nemožnost si odpočinout – to mě deptá. Na ultra si v kopci člověk odfrkne a pak zase běží, při maratonu je třeba stále tlačit.

Přidává se Sonička a fandí mi za běhu. Bere mi také vodu, když ji nepotřebuji a podává gely. Vnímám i kamaráda Martina, který s námi jede na kole. Pak se chvíli přidá Martina, Pavlova nastávající, už kvůli téhle podpoře to nemůžu vzdát. Michal se odpojuje, aby připravil finiš. Teď už jen dvě kola, počítám minuty, jestli to stíhám. Vodiče na poslední kolo si stříhá Petr a já už tuším, že to zvládnu. Drobné zaváhání a zpomalení, poslední krize a pak push! Zrychluji, předbíhám kluky a snažím se držet tempo pod čtyři, jenže v tom mě předjede Míra s kočárkem, no to si dělá srandu! Zvolňuji, ale ne na dlouho. Posledních 200 metrů a já zase zařazuji posední rychlostní stupeň, který mi zbyl. Cíl. Vypínám hodinky a zvedám ruce nad hlavu. Mám to! 42,195 je za mnou. Plácám si s kluky, líbám Soničku a už jen nevěřícně kroutím hlavou. 3:27:40. Plán splněn!

Díky všem, kteří mě podporovali:

Janě a Petrovi Šnáblovým, Michalovi Štefaničovi, Mirkovi a Monice Okluským a také jejich Martince a Matýskovi, Pavlu Fenykovi a Martě Metelkové, Martinovi Ehrenbergerovi, Benovi Schmidtovi a jeho rodičům Tince a Raďovi.

Děkuji také partnerům: Nutrendu za výživu na trati, Pumě za skvělé boty a výbavu, R2.cz za brýle s HD skly,  GEM Medical za skvělé tejpy a rady, jak je správně použít proti křečím. Aftershok za jejich naprosto nepřekonatelná sluchátka, díky kterým slyším okolí, ale i informace o tempu, vzdálenosti a srdečním tepu, aniž bych se musel dívat na hodinky.

A hlavně Soničce, protože kdyby ta neskočila na každý můj šílený nápad, tak nevím, nevím.

 

1 komentář

  1. Supr Majkle gratuluji 👌👍🏃‍♂️👏👏👏

Leave a Reply