Je ráno, noc nebo poledne? Netuším. Mám zavřené oči a běžím. Jak dlouho jsem jen spal? Otevírám oči a jsem jen o pár set metrů dále, než když jsem je zavřel, ale cítím se zase lépe. Titus běží vedle mě a vypadá, že by také spal, ale drží se statečně. Přemýšlím, že je to sotva dva měsíce, když mi psal jestli nebudu mít na konci června týden času. Hned mi bylo jasné o co jde. Chce zkusit můj sen – přeběh Česka Severní stezkou – 1150 kilonetrů za deset dní. Odpověděl jsem bez zaváhání: “Jdu do toho!” A tak jsem teď tady pozdě v noci kousek od Klínovce, po dvou dnech téměř beze spánku a před námi je ještě dlouhá cesta.
Od okamžiku kdy jsme si s Titem řekli, že do toho jdeme – on jako běžec já jako support, který s ním dá první dva dny a pak se postará o zázemí, jsem se nemohl dočkat dne, kdy vyrazíme. Bojová porada byla týden před startem s Mámou (českou ultratrailovou šampionkou Martinou) a Titovou velkou kamarádkou a běžeckou sparing partnerkou byla sice na posední chvíli, ale doladili jsme, co nám chybí ve výbavě. také jsme jistili, že se nám komplikuje doprava, protože vypadla velká dodávka a k dispozici budeme mít první dva dny Martiny auto a zbytek musí zvládnout naše RAV4.
Konečně je tady den D a my vyrážíme směr AŠ. Tedy nejprve Hřensko, kde mám nechat RAVku a pak teprve na místo startu na nejzápadnější bod ČR. Blížím se k Děčínu, když mi zazvoní telefon. Slyším Tita: “Tak nás nabourali. Jsme v Děčíně a čekáme na polici. Všichni jsme OK.” No pěkně nám to začíná. “OK, tak hlavně, že nikomu nic není, za chvíli jsem u Vás.”
V Děčíně mě vítá obrovská kolona. Objíždím ji, najíždím za nehodu a rovnou se pouštím do řízení dopravy. Téměř dvě hodiny intenzivního mávání a přesměrovávání vozidel, než dorazí policejní vůz a převezmou to.
Další dvě hodiny řešení nehody a čekání na náhradní vůz. Pán se nám sice hezky omluvil, ale ve výsledku máme čtyři hodiny zpoždění a to jsme ještě nevyběhli, k tomu místo abychom si před startem odpočinuli, tak jsme naprosto unaveni.
Před půlnocí dorážíme k nejzápadnějšímu místu ČR, kam lze dojet autem a zbývají cca 2 km pěšky na hranice.
Hodinky ukazují 0:47, máme za sebou povinné startovní foto a téměř 5 hodin po plánovaném čase vybíháme. Pěkně zvolna, ale zase ne úplně pomalu. Po 3 kilometrech míjíme naše supportní auto, kde Martina s Verčou už v poklidu spí. Nás čeká maraton, než na ně narazíme znovu na první občerstvovačce. Bohužel už v Aši začínám pomalu usínat. Využívám každý kousek rovné cesty, abych zavřel oči a chvíli mohl vypnout hlavu. 20 kilometrů uběhne jako by nic. Blíží se letní slunovrat, a tak svítá hodně brzy. Teplota stoupá, začínáme mít obavy, jak ten den přežijeme. Bude potřeba hodně doplňovat tekutiny. Už teď ráno se strašně potíme a dochází nám voda. Naštěstí narážíme na studánku s čistou vodou a pro případ potřeby máme filtrační lahve.
Druhý půlmaraton přelítneme jakoby nic a už narážíme na děvčata. Mám spoustu fyzických sil, ale potřebuji spát. Kdyby to byl můj závod, tak to překonám a za chvíli se rozběhnu, ale tohle je o Titovi a já ho nesmím brzdit, pokud může, musí běžet. Posílám ho tedy na další úsek samotného a přidávám se k děvčatům připravit druhou občerstvovačku.
Dorážíme na místo. U domečku potkáváme místní a prosíme je, jestli můžeme nechat auto ve stínu u nich. Vysvětlujeme, že náš kamarád přebíhá republiku a potřebujeme pro něj nachystat občerstvení. Souhlasí a nabízejí i pivo a další pomoc. Nám stačí trocha stínu a přístup k vodě. Tam se s radostí vykoupeme všichni, včetně Tita, který akorát doráží. Občerstvený, posilněný, ale hlavně vykoupaný v horském potoce vyráží spolu s Martinou na další úsek, my s Verčou letíme nachystat další místo, kousek od Božího Daru.
Konec první části…
Za podporu děkujeme partnerům projektu:
Columbia Montrail – Oblečení a boty
R2.cz – Týmové brýle
Aftershokz – sluchátka a komunikace
Kronium.cz – svítilny Fenix
1 komentář