Když se většina závodů přesunula na podzim, je to teď pěkně našlapané. Jako tato sobota – kde jsme si střihli hned dva závody – extrémní s vybíháním skokanského můstku v Liberci a druhý noční a městský v Praze. Jak se to dá zvládnout a dokonce i s bednou?
RedBull400 – strmě po čtyřech vzhůru ( Sonin příběh)
I kdy jsem letos můstek vybíhala popáté ( běželi jsme ho už v Harrachově, rakouském Bischofshofenu a na slovenském Štrbském plese), tak jsem měla už i zkušenost s tímto. Takže dalo by se říct, že jsem „zkušená harcovnice“.
Jenže pokaždé, když k můstku přijdu a koukám na něho, připadám si jako malá jako mraveneček a mám z něho respekt. I teď. Jak tohle vůbec můžu zdolat, říkám si pokaždé. Jenže ono to jde.
Rozhodla jsem se zaběhnout si s kamarádkou Kačkou celou trasu, protože Míša měl konferenci a musel být pracovně v Praze. Celý den jsme trávili také s Radkem, který nás svezl z Prahy, běžel za Running2 štafetu a jel pak večer také na Night Run. Prostě super trojka a k tomu jsem potkávala spoustu kamarádů a známých běžců.
S Kačkou startujeme. Dle rady trenéra Kuby Vobořila běžím rovinku pozvolna, to aby se mi nezakyselily nohy a měla jsem energii na kopec. Jsem tady, ale nahoru to jde ztuha. Nohy mi kloužou po mokré umělé hmotě, hroty bot musím zasekávat do sítě. Jde to pomaleji než jsem zvyklá a je to více namáhavé. Vím, že musím makat jako stroj. Poslední metry jdou také ztěžka, tady už ubývají síly, ale jsem nahoře, gratulujeme si s Kačkou.
Později startuje naše Running2 štafeta, složená z výherců Radka, Jirky a Lukáše. Všichni jsou tady až na Moniku, který se vůbec nehlásí. Intuice nám říká, že nedorazí. Musím tedy za ni. Jsem ráda, protože finále mi uteklo o fous, byla jsem první pod čarou. Tady běžím třetí úsek, pěkně prudký. Kluci makají jako ďas. Jirka je v prvním úseku mezi prvníma, Luky taky běží skvěle. Předáváme si kolík. Abych měla volné ruce, zastrkávám si ho do zezadu do kraťas, což mě malinko zdrží. Makám, abych byla co nejdříve u Radka, který finišuje. Teď mi to jde o dost lépe, vím, jak na to a taky povrch je sušší.
Krásná práce. Všichni máme radost. Skokanský můstek má sice „jen“ 400 metrů, ale ty vám dají tak zabrat, že si to budete pamatovat dlouho. Je to zážitek, který je návykový a tak se těším na příště. Bude to další výzva. Děkuji RedBullu za skvělou akci, která byla jako vždy na jedničku Skvělá organizace, trať i pořádná výzva. A díky moc všem kamarádům za podporu a fandění. Jedno je jasné: i po takovém závodě jde ještě dobře a s medailí zaběhnout i další závod.
Night Run Praha: Dva závody za sebou po třech dnech téměř bez spánku ( Michalův příběh)
Na některé závody se připravuji týdny a ladím na ně formu, přitom výsledek je ve hvězdách, na jiný vyrazím jen tak, proto, že si potřebuji vyčistit hlavu a výsledek je dobrý. Přesně tak to dopadlo na NN Night Runu.
Protože jsem tři dny jsem strávil přípravou stánku a prezentacemi na kongresu primární péče, tak pak jsem nutně potřeboval vyvětrat hlavu. Proto jsem byl rád, že se koná závod, na který dorazí další kamarádi z Nutrend týmu. Navíc náš oblíbený NN Nightrun. Těsně před startem jsme se s Radkem Liškou shodli, že poběžíme obě vzdálenosti jak 5 tak 10 km.
Na startu stojíme z Nutrend týmu hned tři: Já, Radek a Jirka Ježek. Všichni hned pěkně pospolu na čele závodu. Ještě si s Radkem říkáme ( ano s tím, co běžel můstek ve štafetě) , že jsme unavení a neměli bychom to prehánět, trochu uhnout a běžet na pohodu. Ozývá se start a my vybíháme. Jirka jako první a my s Radkem se najednou chytáme a vzájemně se beze slov hecujeme. Držíme se čela závodu a nějak se nám nechce zvolnit. Po kilometru už Radkovi nestačím a raději lehce zvolňuji. Ne o moc, jen tak abych si držel pozici. Na ty přede mnou nemám dost rychlosti a ty za mnou udržím snáze, když budu držet stabilní tempo. Ještě v seběhu to pěkně napálím, ale pak už zase pěkně svým tempem. Občerstvovačku míjím bez povšimnutí, jen by mě zdržela. Zkracuji krok a stoupání si užívám na “lehčí převod” Už zbývají poslední dva kiláky. Hlídám si tempo a přemýšlím, jestli ještě zrychlit. Zkouším to. Jo, jde to. Mírně stupňuji tempo až do cílové rovinky, tam to už napálím pořádně. Začínám cítit, jak mi tuhnou nohy, ale přesto sprintuji. Cíl. Plácáme si s Jirkou a Radkem. Všichni jsme spokojeni. Jirka druhý a Radek osmý a já sedmý. To není špatné na to, že jsem dva dny bez ustání na nohou a s minimem spánku.
Druhý závod naštěstí běžím na pohodu, slíbil jsem kamarádce Verči, také z Nutrend týmu, že ji na desítce povedu. Ona, trenérka fitness, mě pomáhá se silovou přípravou a já na oplátku jí trochu s během. Můj hlavní úkol tak bylo ze začátku brzdit ji a v druhé půlce naopak popohánět. Obojí zvládám se střídavými úspěchy, ale na to, že běh trénuje teprve dva měsíce, dobíhá parádně.
Takhle šťastný jsem už dlouho po závodě nebyl. Závěr nám ještě okoření vyhlašování. Já totiž přebírám z rukou Marcely Joglové cenu pro Jirku, který mě o to požádal a Sonička, ta nakonec obhájila loňské třetí místo a to měla po náročném dvojzávodě na RedBull 400. Prostě závodní den jak se patří!
Jak to máte se závody vy? Běželi jste jich více v jeden den taky?
