„Mně už se potřetí nechce běžet stejnou trasu.“ řekla jsem před časem Míšovi, když mi oznámil, že chce absolvovat nejdelší trasu ultra závodu v Polsku, u ukrajinsko-slovenských hranic, kde jsme byli už dvakrát. Jako členové českého Columbia Montrail týmu tam moc rádi jezdíme. A tak jsem si dala pro sebe metu hodně vysokou – téměř 72 kilometrů s převýšením 2500 metrů.
Míša nyní potřeboval běžet nejdelší, 150 km trasu, protože za tu se počítá 5 ITRA bodů, které jsou potřeba na UTMB. Po absolvování zdejších dvou 48 km závodů jsem věděla, že na delší trase bude pro mě nových jen 22 kilometrů. Rozdělila jsem si tedy „sedmdesátku“ pomyslně na dva závody – na nový a na ten, který už dobře znám a začala se pilně připravovat.
Pravidelně jsem běhala delší trasy a závody a také jsem makala na trénincích Jdu běhat. Jenže pak se mi těsně před registrací vloudil červíček do hlavy. Mám vůbec na to? Není to moc velký skok? Přece jenom moje maximum bylo zatím 60 kilometrů v Lužických horách. A tak to vyřešil Míša – prostě mě na 70 km trať zaregistroval. Tady už jsem věděla, že jde fakt do tuhého a tak mi s tréninkovým plánem pomohl skvělý trenér Michal Štefanič z Cardiolabu.
Je sobota před sedmou ráno. Míša už na své trase běží několik hodin. Já koukám do startovního pole, kde převažují běžci nad běžkyněmi. Dokonce ve frontě na záchody je tu snad poprvé fronta u chlapů a ne u holek. Startujeme z Chyrowy. Je to malá malebná vesnice, kde se v zimě lyžuje a hned probíháme okolo dřevěného kostelíka, tak typického pro tuto oblast. Přebíháme můstky přes potok a pouštíme se na louky. Slunce začíná svítat a ozařuje nás zlatavým svitem. Podzimní krajina přímo září teplými barvami. Počasí je dnes ideální.
Běží se dobře. Je sucho a tak se nebrodíme bahnem jako jiné ročníky. Musím si ale dávat pozor na čerstvě napadané listí, které dost klouže a já se dvakrát za závod stejně řítím k zemi. Naštěstí kvalitní legíny ochrání kolena a nepotrhnou se, dlaně zase chrání rukavičky z hůlek. Jsem ráda, že mám skvělý pás, do kterého můžu složené hole vzadu kdykoliv provléknout a zase vyndat. Nevadí mi vůbec při běhu a nemusím si tak ze zad sundávat batoh.
Cesta utíká a je stále na co koukat. Špalír běžců se začíná trhat. Probíháme Dukelským průsmykem a pomalu se blížíme do Iwonicze-Zdrój, kde je první občerstvovačka a odkud už cestu znám. Jsme tu. Nabírám si do soft flašek vodu a ionťák, piju čaj a dávám si sýr. Slané vítám, protože si co půl hodiny dávám kousek energy tyčinky, to aby mi neklesly cukry a já neztratila energii.
A tady to už znám. Tak dobře, že u běžce přede mnou, který si z batohu vytahuje hůlky, vím, že je to zcela zbytečné, protože to teď bude klesat a pak bude zase rovinka, takže je má v tu chvíli nanic, na což brzy sám přijde. Jsem překvapená, že nemám krize. Nepočítám ale kilometry, které mám před sebou, ale opět si trasu rozděluji podle dvou občerstvovaček, kde dostanu i zdejší výbornou dýňovou polévku, na kterou se vždycky tak těším a také pečené brambory.
Na trase nikdy nejsem sama, stále se s různými běžci střídáme. Jenže to má i své nevýhody. Zvláště když začínáte cítit, že se vám v žaludku začíná „něco dít“. Zaletět si do křoví tady proto jen nejde a hledání vhodného místa zdržuje. Pak mě čeká dlouhý seběh k třetí občerstvovačce na 46. kilometru do Przybyszówa. Tak tady už vím, že první, kam běžím, bude zdejší kadibudka a je tak tak to dávám. Ufff, bylo to jen o fous!
Dávám si kolu na zklidnění žaludku. Už mám před sebou jen něco přes patnáct kiláků, ale když běžím, tak žaludek zlobí a dějí se v ně šílené věci. Už to musím vydržet, už jen kousek! Do toho se mi vybíjejí hodinky, takže pak nemám moc pojem o čase, ani přesně o kilometrech. Zatím začíná pomalu zapadat slunce. Ještě chvilku světla, ať v lese nezatmím!
Uf! Stíhám doběhnout do cíle za světla. Panejo, já to dokázala! Překonala jsem své maximum a bez nějakých krizí, ztráty motivace nebo energie. Kdyby mě nezlobil žaludek, tak by to bylo úplně ideální. Volám hned Míšovi, ten mi blahopřeje a dozvídám se o jeho problému s achilovkou. O tom ale napíše on ve svém článku.
Lidské tělo a vůle je mají obrovskou moc. Já sama to teď poznala. Když si něco zamanete a jdete za tím, tak vás nic ( kromě zdraví, které je na prvním místě) nezastaví. Na krku se mi teď houpe žlutý zvoneček, na který jsem myslela před závodem i při něm. Letošní závodní sezónu jsem zakončila krásným finišem. Děkuji Míšovi, své rodině, kamarádům a všem, kteří mi věřili a podporovali mě při tom. Bez toho by to nešlo.
Velké poděkování patří organizátorům celého závodu Lemkowyna Ultra Trail v čele s ředitelem Krysztofem, kteří byli úžasní a ve všem nápomocní, díky za skvělou organizaci, značení, výborné občerstvovačky. Velký díky patří také značce Columbia Montrail pod jejímiž křídly jsme běželi a značce Nutrend za sportovní výživu na trati. Více o závodě (stránky jsou i ve slovenštině) na www.ultralemkowyna.pl
V čem a s čím jsem běžela:
Veškeré oblečení a běžecká vesta Columbia Montrail F.K.T.
Boty Trans Alps F.K.T. Columbia Montrail
Fotochromatické brýle R2
Skládací super lehké hůlky Leki
Sportovní pás Instict ze Sanasport
Čelovka HM-51 Ruby V2.0 z Kronuium
Energy tyčinky Fruit Energy od Nutrend
Kompresní návleky Royal Bay
Soni,klobouk dolů!
Hani moc díky! Ráda jsem Tě nedávno viděla!