Všude slyším, jak je důležité mít v roce jeden, maximálně dva vrcholné závody a zbytek brát jen jako přípravu. To byl i můj letošní případ – vrcholem sezóny měla být Lemkowyna Ultra-trail – překrásný podzimní 150ti km závod v Nízkých Beskydech na polsko-slovensko-ukrajinském pomezí.
Stupňovaná příprava vrcholila dvou až třífázovými tréninky v posledních dvou měsících před startem. Silové tréninky od Fit Veroniky, běžecké a cyklo tréninky. Všechno sestavené tak, abych vyladil maximální formu na den závodu.
Bohužel dva týdny před startem jsem měl víc práce, než by bylo zdrávo, a i když jsem zvládal všechny tréninky, začal je v rámci ladění formy i omezovat. Nestačil jsem si dost odpočinout psychicky. Ještě, že těsně před závod jsem si naplánoval úplné volno a do místa startu v Lázních Krynice jsem dojel krásně odpočatý a se skvělým pocitem, že mám natrénováno jako nikdy.
Ještě před startem vtipkuji s Krzysztofem – ředitelem závodu o tom, co mě čeká, a že pro něj to je ještě větší ultra, než pro nás běžce. Pak už se přesouvám do koridoru, zapínám blikačku, spouštím čelovku na nízký výkon a odpočítávám vteřiny do startu.
Start! Snažím se nehnat. Začínám zvolna, oproti minulým letům, kdy jsem proletěl městem s čelem závodu, se teď držím uprostřed pole. Vbíháme do lesa. Kopec se přiostřuje a já se velmi pomalu posouvám tu o jednoho, tu o dva běžce vpřed.
Jdeme v těsném špalíru, když najednou slyšíme obrovský dusot. Všichni se ohlížíme. Špalír se rozpadá a já vidím, jak se přímo na mě hrnou dvě, ne, čtyři světla. Dusot se stupňuje. Kamkoliv se pohnu, světla stále míří na mě. Zastavuji. Ze světel už vidím obrysy. Jsou to dvě obrovské laně. (Laň je opravdu velké zvíře, nepleťte si je se srnkami. Dorůstají až dvou metrů a váží jako menší kráva, jen veškerá váha je ve svalech jejichž jediným cílem je dosáhnout maximální rychlosti). Ženou se neskutečným tempem. Stojím stále na místě, držím nervy na uzdě. Čekám. Čekám. Když je první laň kousek ode mě, udělám krok vzad a ona proletí těsně přede mnou, přesně místy, kde jsem leště před chvíli stál. Cítím závan větru na tváři a zpoza zad slyším, dotaz: „Tak to jsem ještě neviděl, máš sucho v kalhotách?“ Nemám sílu odpovědět, tep mi vylítl do oblak a já stále v duchu vidím oči laně, jak se na mě dívá.
Pokračuji ve stoupání. Říkám si, jestli neběžím moc pomalu, ale ujišťuji se, že musím zachovat klid. Není kam spěchat a musím šetřit síly. První občerstvovačka a já zjišťuji, že jsem na ni o 20 minut dříve, než byl plán. Žádné zdržování, doplnit vodu, zakousnout něco dobrého a fofrem dále, přede mnou je dlouhý úsek ještě v noci.
Na nové čelovce čelovku Fenix HM65R-T mám stále zapnuté dálkové světlo na střední hodnotu a v sebězích doplňují široký kužel na maximum. Tahle kombinace mi dává jistotu, že vše uvidím, a přitom mi vydrží baterie celou noc. Trochu tím ale děsím běžce, která doháním. Vypadá to, jako by se k nim hnal kamion s dálkovými světly.
Nezapomeň pít! Gel, co hodinu. Musím se hlídat, ale funguje to. Další občerstvovačka v rychlém tempu za mnou. Dobrovolníci mi pomáhají schovat čelovku, doplňují vodu. Skoro jako bych tu měl vlastní support. Lepší organizaci jsem na žádném závodě nezažil. Ještě mi do ruky vrazí skvělou rajskou polévku a já můžu letět dále.
Dvě hodiny za mnou a já mám nepříjemný pocit hladu a vyčerpání. Sakra. Zapomněl jsem na gel. Rychle si jeden beru a zvolňuji. Chvíli jsem to hnal s Jackem Cupialem, sympaťákem, co se přišel vyklusat po Spartathlonu a jak jsme běželi a kecali, zapomněl jsem doplnit energii a došlo mi. Jacka jsem tak nechal běžet a dal si chvíli oraz v mírnějším tempu, než se mi vrátí energie z gelu.
Spočetl jsem si, že jsem ztratil dvě hodiny a budu muset více zabrat. Chyrowa – dukelský průsmyk – tady svou trať startovala Sonička. Nejkrásnější místo trati. Tady mě vždy mrazí v zádech, ta krása přírody mě nabíjí. Na občerstvovačce dobírám z dropbagu gely a po jediném delším zdržení pokračuji. Cítím, že mě táhnou úpony v koleně, svaly jsou ale v super stavu, rozhoduji se tak jít více silově do kopců a šetřit se v sebězích. To jsem nikdy nedělal, ale mám natrénováno a ono to půjde.
A ono to jde, kolena se lepší a já mířím k Cergovej, nejhoršímu kopci závodu. Jenže ještě ve stoupání z Chyrowy zaberu až příliš a ucítím bodavou bolest v achilovce. Zkouším se více opřít o hole. Proto jsem trénoval i ruce, pár kilometrů to jde. Přichází hlavní stoupání, 20% kopec. Udělám první krok a málem spadnu, do stovky mi zbývá deset kiláků. Mám na to skoro tři hodiny, abych tam byl dříve, než na jaře. Cítím se, že bych to měl zvládnout pod dvě, jenže nemůžu udělat krok. Hole používám jako berle a pomalu se sunu po centimetrech nahoru.
Po dvou hodinách stoupání stále nejsem na vrcholu. Začínají padat kroupy, zvedá se silný vítr. Zastavuji, abych si vzal OutDry bundu a rukavice. Tímhle tempem bych tu jinak umrzl.
Necelá další hodina a jsem na kopci. Tady je speciální checkpoint. Děvčata Kinga a Maja mi pomáhají. Dávám si bandáž na kotník a čekám, až je budou střídat, abych s nima sešel k autu a odvezly mě do Lázní Iwonicz, kde je cíl stovky, kde oznámím DNF a poprosím o odvoz na hotel do Krosna. Volám to Soničce. Ta mi potvrzuje, že jsem udělal správně, já ale brečím jako malý kluk. Prostě ten čas, ta energie a teď toto. Nejde to zastavit.
Po hodině jsem pěkně vymrzlý a ztuhlý. Byl jsem sice většinu času přikrytý spacákem, ale když jsem ho sundal, vítr se do mě zakousl a já měl co dělat díky třesavce vydržet na nohou. Maja nasadila tempo sestupu. Neprotestoval jsem, potřebuji se zahřát. Se slzami bolesti v očích tedy postupuji svižným tempem tři kilometry a jsme u auta. Teď už je to za mnou. Teď už jen vše oznámit a je to za mnou.
Ultra je o sebepoznání. Kdyby bylo snadné, kdyby bylo jisté, že ho vždy dokončím, nemělo by smysl to ani zkoušet. Jenže na ultra se může stát cokoliv a na mě je připravit se, jak to nejlépe jde, ale také být připraven včas říct dost, protože jde o zdraví a když tělo řekne ne, musím poznat, jestli se jen vymlouvá nebo to myslí vážně. Tentokrát to myslelo setsakra vážně. Tentokrát jsem nedokončil, ale příště budu silnější a svoji první 150 si rozhodně užiji.
Děkuji všem pořadatelům, hlavně Krzysztofovi, Kinze a Maje. Skvělá organizace, super pomoc a podpora, kvůli tomu se do Polska stále vracíme. Ani teď to nebylo naposledy. Už teď se těšíme na další porci pirohů.
Moje výbava:
Triko, kalhoty, větrovka, kraťasy a boty Columbia Montrail FKT
Nepromokavá bunda Columbia Montrail OutDry
Čelovky Fenix HM65R-T, HM61R Amber a HM51R Ruby jako červená blikačka
Hole Ergocurve SkyRace
Brýle R2 Edge – fotochromatické
Výživa NUTREND Carbosnack, Magneslife, ISO Drinx
