Ještě pár dní před závodem to vypadalo, že se poběží na blátě. Jenže slovo „zimní“ v názvu bylo plně dodrženo a počasí nadělilo Vlašimi a kraji blanických rytířů krásnou sněhovou nadílkou. Jak se nám v ní 24 km běželo?
Soňa
První závod v roce a hned je docela dlouhý. Proto mě po „zimním spánku“ vždycky nakopne a já po něm začínám vždy znovu pořádně makat. Zimu a sníh mám na běhání ráda, ale nesmí to klouzat. To se pak bojím a můj běh není jistý.
Proto jsem den před závodem chytila pěkné nervy a hned ráno spustila na Michala: „Tolik sněhu! V noci má ještě hodně padat a já nemám hřebovky, co budu dělat?“ Míša sedl za počítač a našel na internetu jedny, co se zdály být dobré a odpoledne jsme se sebrali je zkusit. Jenže už na první obutí jsem věděla, že to není ono. Vypadaly jak z roku raz dva, hřeby nebyly zasouvací, no prostě jsem řekla, že to raději dám bez nich.
Večer jsme se šli proběhnout a když jsem si vzala svoje oblíbené trailovky Voyage Nitro od Pumy a neklouzalo mi to, tak jsem se trochu uklidnila. Ráno jedeme do Vlašimi. V Praze po sběhu ani památky, zato čím víc jsme se blížíme k Vlašimi, krajina připomíná Sněhové království. Avšak padal hustě sníh se sněhem, foukalo. No to dnes bude!
Jsme na místě. Rychle vyzvednou startovní číslo, odskočit si a vystartovat. V páse mám dnes místo hůlek raději i nesmeky. Co kdyby? Startuji s první vlnou a musím bundu dát ke kamarádům, protože Míša nikde. Startuje až za půl hodiny a nestihneme si dát ani pusu pro štěstí. Na poslední chvíli přibíhá a já spolu s kamarádkou Verčou jdeme na to.
Sníh na cestě je udusaný, ale čerstvý, a tak se hrubý vzorek do něho krásně zakousává a mám v odraze jistotu. Běží se krásně známými místy – zámeckým parkem, pak kousek po asfaltu a odbočka doleva podél kolejí směrem do lesa. Tady se cesta mění a je mírnější, než minulé ročníky. Jsem ráda za obměnu, baví mě to. Pak běžíme poli a otevírá se výhled na Blaník. Odbočujeme doprava. Ooo, zase změna, myslím si a se mnou celý velký dav. Jenže to netušíme, že běžíme jinudy, než jsme měli, někdo otočil šipku.
Běžíme tak částečně po cestě jednoho z minulých ročníků, proto se ani nedivím. Pak nádhernou zasněženou krajinou stoupáme k bájnému Blaníku. Boty drží a skvěle i dolů. Nesmeky nejsou potřeba. Na cestě fandí jiní běžci, i fanoušci a potkávám i kamaráda Tomáše od Michala, se kterým běžel 24hodin na Ještědu a přímo při běhu se seznamujeme. Co všechno člověk nestíhá, že?
Zpátky cesta vede jako tradičně, teď už vím, že jsme si ji „upravili“. Na konci čeká jeden dost prudký sešup, který je jako klouzačka z mokrého sněhu a bahna. Přidržuji se plotu a dostávám se dolů, někteří kluci ale jedou dolů skoro po zadku. Zbytek uteče jako voda a jsem v cíli.
Jak já si to užila! Zdravím se s kamarády, dostávám komplimenty na svůj červený outfit, už při závodě na mě někteří křičeli, že jsem Červená karkulka. Vykládám si a fotíme se s kamarády, že Míša je v cíli a ho ani nestihla vyfotit, jak probíhá cílem. Blahopřejeme si, zdravíme se s partou z Ještěd Skyrace a musíme jet, protože letos kvůli covidovým podmínkám nejde mít závěrečnou party.
Přesto i tak to byl zase zážitek. Opět krásná trasa a výborná organizace v čele s Ondrou Pojmonem a jeho týmem. Díky všem a díky za můj skvělý první závod tohoto roku!
Michal
Zimní běh na Blaník – tradice, bez které by začátek roku nebyl úplný. Na start jsem se tedy postavil i letos. Tentokrát jsem byl ve vlně na startu bok po boku hned s několika přáteli. Tradičním účastníkem Jirkou a pak se skupinkou pořadatelů z Ještěd Skyrace.
Vyrážíme. Přesně podle rady Tomáše, se kterým jsem běžel 24 hodinovku, začínám na tempu 4:30. Jasně, jde to skvěle, ale ještě v parku hned po prvním seběhu zvolňuji, přece jen, je to letos jeden z prvních závodů, a tak po rychlém úvodu přichází pozvolné stoupání. Držím si své tempo a užívám si krásnou zimní krajinu. Za přejezdem mě překvapuje změna trasy. Škoda, ten lesní úsek jsem měl rád. Byl technický a kdo uměl dobře měnit rytmus kroku, měl velkou výhodu. Místo něj je tady velmi pěkný, o něco fyzicky náročnější, ale méně technický běh z druhé strany lesa.
Tady chvíli kecám s dalším kamarádem, libuji si v hřebových botách. Někteří jsou tady dokonce v silničkách. Dlouhý přeběh po širších cestách zpříjemňuje krásně křupající sníh. Občas s někým prohodím pár slov, ale až přímo pod Blaník si hlavně užívám krásných výhledů. Dokonce stihnu fotku vzdáleného Blaníku.
Těsně před doběhem na Blaník u občerstvovačky čeká Ještědí support Tomáš a hecuje mně, abych zrychlil.
Teď už stoupám vzhůru a míjím běžce z předchozích vln. Fandíme si vzájemně. Dobíhá mě čelo poslední vlny. Pouštím je před sebe a kousek s nimi držím krok. Je to fajn občas trošku více protočit nohy. Dohání mě kamarád Petr, který mi pomohl zvládnout loni můj nejrychlejší maraton. Je po dlouhé době konečně zase na závodech, a tak se ho snažím trošku povzbudit. Funguje to vzájemně a já už už vidím vrcholek. Otočka a pěkně se opřít do klesání. Předbíhám jednoho běžce za druhým. Jen tak přeletím dřevěný most a už je tu jedno z posledních stoupání k občerstvovačce. Tady opět čeká Tomáš. Dávám si pár kelímků vody a čaje. Ráno jsme totiž moc nepil a nestihl jsem ani snídani, zkrátka takový lehký běžík nalačno.
Počkám na Honzu – ředitele Ještěd Skyrace a dále pokračujeme společně. Začíná oblíbený ještědský diskusní klub. Probíráme jedno téma za druhým a cesta nám nádherně ubíhá. Honza se trošku přehřívá, a tak se na občerstvovačce polévá studenou vodou. Dívají se na něj jako na blázna, ale holt je to „Seveřan“ jako poleno.
Posledních část – přeběh lesem. Cestou tam to byla technicky pohodička, teď je vše rozdupáno a z pohodičky je pěkná zábava. Takhle to mám rád, hlavně když není nuda. Do cíle už jen klušeme s pusou od ucha k uchu. Byla to super zábava.
Díky Ondrovi Pojmonovi a celému týmu, který nám i v téhle pro organizaci závod složité době připravil tak nádherný zážitek.
