„Nechcete si na vlastní kůži vyzkoušet závod dvojic v přírodním víceboji? Je tam třeba orientační běh, paddleboardy, lezení a další zajímavé úkoly, které se musí splnit v limitu třinácti hodin.“ – dostali jsme před časem zajímavou nabídku. Zpočátku to znělo jako dobrý nápad, na který jsme kývli. Jenže pak se objevily pěkné otazníky. Jak jsme to zvládli?
Soňa:
Někdy si myslím, že by se švec měl držet svého kopyta, jenže nová dobrodružství nás lákají. Často se ale zdají být jednodušší, než si pak myslíme. Strategie byla jasná: jsme zkušení běžci, kteří toho dokážou hodně odběhat, takže mezi kontrolami budeme běhat. Prostě cestou – necestou si to zkrátíme, takže to oproti cyklistům nebudeme tak pozadu.
Nejprve trochu teorie, aby bylo jasné, o jaký závod se jedná: „Epo Survival je přírodní víceboj dvojic, největší závod svého druhu v Česku. Základem je turistická mapa s vyznačenými kontrolami a 13 disciplínami, které během 13hodinového limitu prověří nejen sportovní všestrannost účastníků, ale i sílu ducha. Týmy si trasu plánují sami, v závodě je zakázané GPS a je jen na nich, které kontroly a disciplíny navštíví. Samozřejmě ale platí jednoduché pravidlo „čím více disciplín a kontrol, tím více bodů“ a větší šance na lepší umístění. Závod je díky své variabilitě vhodný jak pro výkonnostní sportovce, tak nadšené hobbíky.“ Když jsem tohle četla, tak mě ti hobbíci trochu uklidnili.
Tak abyste mi rozuměli: já a kolo moc nejdeme k sobě. Vždycky jsem ho měla ráda, jenže když se jeden cyklo výlet nechtěně protáhnul do noci a já pak ve tmě sjížděla prudký kopec z Výrovky do Pece, začala jsem se ježdění dost bát, a tak jsem na něm neseděla několik let. Raději se neptejte ani kolik. Jenže když jsme pak zjistili, jaké vzdálenosti v závodě od sebe dělí jednotlivá místa, a že je kolo povinná výbava, bylo jasné, že to bez něj nepůjde.
K tomu se přidala spousta disciplín, které jsem nikdy ani koutkem oka neviděla. Míša ten je dobrodruh, zkoušel už téměř všechno. Den před závodem se mi chtělo až brečet. Do čeho jsem se to jen nechala uvrtat? Mojí hlavě pomohlo krátké video od Honzy Mühlfeita, které bylo o strachu. Úkol zněl: doprostřed papíru si napsat své strachy. A pak okolo nich všechno, co se mi kdy v životě povedlo. Mozek pak udělá z negativního zoom in pozitivní zoom out a dá energii a sílu do činnosti, které jsme se tak báli. To mi pomohlo a řekla jsem si, že výzvy jsou od toho, aby se překonávaly. Budu mít k sobě přece toho nejlepšího parťáka! No nebudu vám lhát, trochu jsem se bála, že tohle naše manželství přece nemůže přežít! Běžecké závody totiž s Míšou nikdy neběháme spolu – hádáme se na nich jako psi.
Míša ale pochopil vážnost situace. Jsme spolu přes sedm let a NIKDY jsme spolu nebyli na kole. Nikdy jsem závod nestartovala v noci. Nikdy jsem nelezla, nikdy jsem nestřílela z luku, na základce byl můj rekord v hodu granátem 6 metrů… Ano, jsem blázen, říkáte si. Tak to teda jo!
Jsme v chatkovém středisku Butov u Hracholuské přehrady. Rozprava k závodu je v deset večer, a protože se startuje ve tři ráno, je jasné, že toho moc nenaspíme. Naši spolubydlící Nikča a Pavel plánují svoji trasu. Na tohle já nemám buňky, já se ztratím i s navigací. Tady se dostane mapa a určíte si sami, kam pojedete, co budete plnit nejdříve a co později. Naštěstí na toto má buňky Michal.
Ve tři ráno se startuje naší nejoblíbenější disciplínou. Během v lese. To nás baví. Je tu sice pár míst, kde se škrábete po čtyřech a dolů nejedeme div ne po zadku, navíc se musí dávat pozor, kde se šlape. Je po vydatném dešti a všude jsou mokré kořeny a spadané větve, které kloužou.
Michal:
Škoda, že jsme úvodní běh startovali zezadu, to nás dost výrazně zdrželo, ale co, teď přijde to zajímavější: kolo. Sonička má postarší trekové a nikdy jsem ji na něm neviděl jet. Já mám závoďáka v podobné specifikaci, na jakém vyhrál Jaroslav Kulhavý Olympiádu. Dost nesourodá dvojice. Musím tedy vést trasu tak, abychom to zvládli oba.
Jsou čtyři ráno, a my se blížíme k první kontrole. Jsem rád, že mám na sobě teplou mikinu, kterou nás vybavilo Hannah. Mrznou mi prsty, protože jsem si doma zapomněl rukavice. Sbíráme kontrolu a mizíme. Vyhýbáme se zkratce lesem a míříme k první cyklo soutěži. Biatlon – oštěp a kolo na motokrosové trati. Vyrážím na rozbahněnou trať. Kolo je na ní jako ryba ve vodě. Užívám si sjezdy muldy i skoky. Během chvíle jsme zpět. Kolo celé od bahna a ptám se, jestli můžu ještě? Prý ne. Tak jdu na střelbu. První rána je v terči. Jenže to je tak vše, a tak musím na dvě trestná kolečka. Předávám Soničce ta volí taktiku vedu kolo v bahně. I to ale zvládá během chvilky a střílí, bohužel míjí, a tak tři trestná běžecká kolečka jsou její – aspoň potrénuje.
Pokračujeme k dalším kontrolám. Hned první nemůžeme najít a ani další soupeři ji nikde nevidí. Necháváme ji být a přesouváme se dále. Bez mapníku jsem odkázaný si vždy mapu nastudovat a pak jet po paměti. Mapy v telefonu a hodinkách jsou zakázané. Proto mám v Garminech zapnutou aktivitu dobrodružný závod. Ta mi zobrazuje hlavně čas, jinak se od ní moc nedozvím, ani kolik už máme za sebou kilometrů.
Nacházíme další soutěž „kulikros“ jenže nejsme u jejího depa, takže musíme nechat kola v lese a dojít část trasy pěšky. Znamená to, ale dát trasu vlastně 2x před námi je ještě spousta úkolů, a tak se raději vracíme ke kolům. Tak jen sebrat nejbližší kontrolu u bunkru a tradá jinam.
„Vrhboj“ koulí vrháme dobře a je z toho jen jedno trestné běžecké kolečko pro Soničku. Oštěp si bohužel velmi těsně musíme odběhat oba a na diskgolfu nebýt první rány do stromu, doslova válíme.
Rychle na další kontroly. Dvě sbíráme lehce, jenže z pohodových lesních cest je rázem terén a tam se začne Soničky kolo vzpírat. Takže ona tlačí a já si popojíždím. Ztrácíme relativně krátkým přejezdem dlouhý čas. Lituji, že nechtěla, abych ji sehnal nějaké 29“ kolo. Jenže navíc nemá zkušenosti. Nic se nedá dělat. Konečně jsme zpět na cestě. Škrtáme půlku mapy a rovnou bez sbírání kontrol podél cesty se jdeme podívat na slaňování.
Normálně se strašně bojím výšek, které postavil člověk. Na mostě ale nemám problém a přejíždím ho jako nic. Oblíkám si sedák a chystám se slaňovat, jenže v tom přijde problém – nedokážu se donutit přelézt zábradlí. Prostě nic. Hotovo. Jedeme zpět. Trochu mě to štve. Tohle byly body zdarma a já se kousnu.
Cesta zpět do kempu je hračka. Sice jedeme pomalu, ale ne tak, jako když jsme šli. Oba se těšíme na vodní úkoly. Kajak a paddleboard. Tohle jsou pro nás opravdu body zadarmo. Sice nejsme nejrychlejší, ale o to tady nejde. Plný počet bodů se počítá.
Zbývá trek, ale také málo času. Sbíráme dvě kontroly a k mé nelibosti nestíháme lezení, kde jsem si docela věřil. Škoda, aspoň že ta trasa sama o sobě byla tak trošku lezecká. V cíli už jen logická hra zvaná píchač a je hotovo.
Dáváme si pusu, že jsme to spolu zvládli. Plácáme si s pořadateli, a pak už si to jen užíváme v zázemí s novými kamarády hlavně Nikčou a Lojzou – pardon Pavlem.
Oba jsme měli ze závodu velký strach. Ne z disciplín, ale jak to zvládneme spolu, protože společně strašně neradi závodíme. Navíc s něčím takovým nemáme zkušenosti. Nakonec to ale bylo pro nás oba strašně fajn. Bavili jsme se od začátku do konce a ani jednou se nepohádali a to je naše největší vítězství. A příští rok sem chceme zase!
