Začátek sezóny jsem si letos pořádně protrpěl. Chyběla mi motivace a trénink byl pro mě spíše utrpením. Pak přišla možnost startovat na Stubai Ultra a rázem se pro mě běhání zase stalo zábavnějším. Skvělou přípravou na závod se nám stal běžecký kemp trailcamps.cz, kde jsme s partou skvělých běžeckých nadšenců vyrazili italské do Cortiny d’Ampezzo vydat se po stopách legendárního ultra závodu Lavaredo.
Na kemp jsme vyrazili jako doprovodné vozidlo. Počítal jsem ale s volnou nedělí po příjezdu, tak jsme si ještě před odjezdem dal přes třicet kilometrů na kole, následovaný nočním přejezdem do Itálie. Poslední kilometry už jsem měl co dělat, abych za volantem udržel pozornost. Ani ne tak kvůli únavě, to jsme se v řízení střídali, ale ta panoramata! První zahlédnutí Tre Cime di Lavaredo, překrásná tyrkysová jezera, a nakonec samotné centrum Cortiny v údolí mezi štíty Dolomit.
Po kafíčku na baru se přesouváme do kempu. Během chvíle máme postavený basecamp a v tom přichází nápad. Kousek od kempu je krásný vertikal na rozcvičení. Uvidíme Cortinu shora a pěkně si protáhneme nohy v prologu před první etapou našeho proběhnutí po stopách Lavaredo Ultra Trailu. Chvíli jsem přemýšlel jít si raději lehnout a dospat noční řízení. Jenže při řízení mi párkrát pomohl Ríša, a tak jsme neodolali hned vyrazit na první trail.
Stálo to za to, i když jsme na začátku trošičku zabloudili, nakonec jsme dorazili až na samotný vrcholek a užili si ten neskutečný výhled. Cestou nás překvapil nejmladší, dvanáctiletý účastník Fanda, který to s tátou otočil u malé ferraty, kterou jsme cestou museli překonat. Ukazovalo to, že nás rozhodně nebude na kempu zdržovat. Velkým finále dne pak byl kvíz o závodě Lavaredo Ultra Trail, při kterém jsme se pěkně seznámili. Skoro nás musel náčelník Honza Dušánek vyhánět na kutě. Přece jenom hned v pondělí ráno jsme se měli přesunout zpět do Cortiny a vystartovat náš „závod“ – na čtyři dny a etapy rozdělenou 120 km trasu.
Za zvuků L’estasi dell‘ Oro – písně Ennia Moricone, kterou se závod oficiálně zahajuje, jsme i my vyrazili na trasu. Každý svým tempem, ale nakonec se ustalujeme v několika skupinkách, které na sebe občas čekají. Užíváme si drsná stoupání, ale první den je spíše rozcvička. Žádná těžká technická místa, jen hodně nahoru a dolů. V cíli etapy už se nemůžeme dočkat, co si pro nás Honza připravil k večeři. Nikdo nechápal, jak to zvládá, vařit pro téměř 30ti člennou skupinu, to chce už nějaký um, ale my jsme z toho všichni uneseni.
To, jak skvělý tým máme, jako support dokresluje masér David, který mě dává po první etapě dohromady. K tomu Tomáš nás zase ráno pěkně protáhne u jógy a Vlastík, ten mezi námi pobíhá na trati, aby se nikomu nic nestalo, aby natočil nějaká videa a pomohl každému, ať již s technikou nebo s povzbuzením.
Večerní párty druhého dne je ještě zábavnější, ani se nechce věřit, že tady nepřichází k řeči alkohol. Prostě endorfiny z běhu nás úplně pohlcují. Třetí den se pak sázíme, kolik cyklistů na silničkách Vlastík cestou na start poslední etapy předjede. Jezdí tady na rozdíl od nás, které vozí minibus, na městském kole, kterému místní kopce nemohou dělat dobře. Jenže Vlastík vezme do jedné ruky GoPro, druhou se jen tak přidržuje kola a zvesela předjíždí supící machry, kteří tady kroutí své tréninky. No my jsme rádi, že máme Martina, skvělého řidiče a nemusíme šlapat s ním.
Další etapy jsou již mnohem techničtější: výstupy po kamenech, přechod korytem řeky, traverzy ve výšce nad 2000m a hodně technické seběhy. Je to prostě zábava od začátku do konce. Poslední dny už také potkáváme trénující závodníky z celého světa. Atmosféra je tady jako na festivalu a při doběhu do cíle se cítíme jako skuteční závodníci. Díky tomu, že pro nás „náčelník“ Honza nechal vyrobit i čísla se jmény, se občas ozve i nějaké to zafandění.
Pořadatelé nám dokonce umožňují proběhnout cílovou bránou těsně před tím, než ji uzavřou pro první závod.
Je to za námi a z běžců se stávají fanoušci. Jako každý rok je na LUT početná česká komunita, takže na každém závodě máme nějaké kamarády. Rozhodně se tady neztrácejí, my tak máme co oslavovat. Já si nakonec doběhnu i na start hlavního závodu a stojí to za to. Noční atmosféra, kdy had 1 500 běžců vyráží vstříc 120 kilometrům lavaredského okruhu, ta je zkrátka k nezaplacení. Pak ještě přeběhnout na jejich desátý kilometr, zafandit a spát, protože ač neradi, v sobotu ráno jedeme zpět domů. S touhle partou bychom tu klidně strávili dalších pěkných pár dní. Děkujeme ti náčelníku, že ses o nás tak staral. Díky také celému realizačnímu týmu a všem účastníkům, stala se tu z nás neskutečná parta.
A proč na takový kemp jet?
Zažijete si tu na vlastní nohy i oči trasu legendárního závodu. Trailcamps nabízí také v srpnu ve Francii proběnutí trasy UTMB v etapě pěti dní. I já jsem zpočátku měla obavy, zda zvládnu tolik dní za sebou běžet okolo třiceti kilometrů, ale díky vynikající a vyvážené zdravé stravě na kempu ( byla to polopenze), včasnému chození spát, rozcvičkám a protahování po každém dni a také masážím od profesionála Davida se to v pohodě dalo. Tempo se přizpůsobilo každému. Skvěle jsem si tak vypilovala techniku a hlavu na nadcházející Stubai Ultratrail. Každopádně tady nejsme naposledy. Láká nás srpnový kemp UTMB a v říjnu to budou Jeseníky, kde budou i přednášky, učení techniky a spousta dalšího zajímavého. No vidíme to tak, že příští rok asi nevynecháme žádný z kempů, každý bude mít něco do sebe. Děkujeme všem kamarádům za skvělou partu, neskutečnou péči členům organizačního týmu a hlavně „náčelníkovi“ Honzovi, který to vše i vymyslel. Velký srdcař se v něm prostě nezapře.
Více info získáte na trailcamps.cz
