Je možné už šest let za sebou běhat ten samý závod, aby nás pořád bavil? Ano, je. Nemáme rádi nudu a i když z města raději utíkáme do hor, tento chebský si nikdy nenecháme ujít a jsme stále jeho hrdými tvářemi. Proč tomu tak je?
Kdybychom sem v roce 2017 lety nejeli běhat, asi bychom doteď nezjistili, jak moc je Cheb krásné a historické město. A právě jeho malebnost a rozmanitost je tím, co vás na závodě dostane. Když se k tomu přičtou také kamarádi a skvělá organizace (kterou mimochodem dělá jen pár nadšenců v čele se šéfem Míšou Ouřadou), tak to mluví za vše.
Z Prahy trvá cesta to do Chebu do tří hodin. Proto se vyplatí tu strávit celý víkend. Děláme to tak každý rok, protože pak po závodě ( pokud vychází na sobotu, jako letos) nemusíme spěchat domů a ještě si to tu užijeme. Stejně to udělala i naše parta ambasadorů: ke svělým běžcům a motivátorům Verče Preti z Jedenmesicbezce.cz a k Marečkovi Jiskrovi a Filipovi Brožovi z iPure.cz přibyl ještě známý běžec a fešák „Lišák“ Ráďa Liška, se kterým jsme členy Nutrend týmu a rádi s ním běháme závody. Prostě skvadra, která funguje a sedne si.
V pátek večer jsme si byli proběhnout trasu závodu a otestovali tu novou zlatou dráhu, která se opravovala a tak se předchozí ročníky musely obejít bez ní.
Sobota. Počasí je šílené. Od rána lije a lije, počasí tedy spíš zalézt do postele a odpočívat. Jenže to jen zdání a jakmile dorazíme do Chebu na náměstí, atmosféra nás pohlcuje. Přestává pršet a je teplo. S Michalem jsme letos zase dostali za úkol rozhýbat při rozcvičce děti, ale prudký liják vše odsouvá. Jsme ale překvapení, kolik rodin s dětmi dorazilo a běželo.
Ve tři startuje pětka ( což je jeden okruh) a ve čtyři desítka. Jsem nervózní, protože přece jenom, dva roky po sobě jsem tu brala bronz a chci do toho dát zase maximum. Závod mám zahrnutý i ve svém tréninkovém plánu na londýnský maraton od Michala Štefaniče, takže vím, že se nemůžu ulívat.
Startuji z prvních řad, praxe mě naučila, že být někde v „chumlu“ mě akorát zpomalí. I když jsem chtěla běžet v karbonových super střelách Deviate Nitro Elite Racer od Pumy, ale kvůli mokré trávě a schodům, kalužím a bahnu na pár místech na trati raději volím Puma Velocity, které mají hrubší podrážku. Nebudu asi tak rychlá, zato budu mít větší jistotu.
Trať znám jako své boty. Miluji ji, je tak pestrá a krásná! Míjím divadlo, přebíhám dřevěný mostek ( tady dávám pozor, ať neuklouznu), pak okolo Krajinky podél řeky, po do kopečka po hrázi přehrádky, dolů ke zlaté dráze a pak nahoru okolo hradu a na náměstí. Toto dvakrát. Ke konci prvního kola doháním Míšu. Bolí ho žaludek a nějak mu to nejde, když se ale dostáváme ve druhém kole přes dřevěný můstek a začíná seběh, nabírá druhý dech a já mu vidím záda. Makám co to jde. Vím, že rezervy ještě mám, ale nejde to víc vymáčknout, až na konci do toho dávám vše.
V cíli mě čeká Míša, ale místo objetí se lámu pase a dýchám zhluboka, abych se náhodou nepozvracela, to se mi z velké rychlosti občas stává. Je mi lépe a tak si gratulujeme, stejně tak jako s Verčou, která skvěle doběhla přede mnou. Nakonec v naší kategorii stojíme vedle sebe, ale posunuly jsme se oproti loňsku každá o jednu příčku nahoru.
Moc jsme si to užili a po závodě pak už jen vychutnáváme kamarády, atmosféru, dobré jídlo a krásné město. Díky všem a hlavně skvělému týmu Rozběhnito, kteří jsou srdcaři. Míšovi, Ondrovi ( který se o nás celou dobu staral), Pájovi, Jiříkovi a všem dalším, kteří se na závodš podíleli. Jedno už je jisté – příští rok se poběží už 19. srpna a my se moc těšíme.
