Běh Poodřím – trénink na maraton s bronzovým bonusem

Některé závody se vám vryjí pod kůži. Nemusí být ani velké, ani nijak známé, ale hned víte, že jsou dělané srdcem a že se tady příště chcete znovu vrátit. A takový byl i sobotní Běh Poodřím – 24 kilometrů v krásné krajině okolo řeky Odry, v našem rodném kraji. 

Před rokem jsem tento závod objevila úplnou náhodou. Jela jsem za svojí rodinou do Nového Jičína a v rámci přípravy na ultra v Polsku jsem se podívala do termínovky, jestli se v okolí něco neběží. A tento závod se mi líbil. Byl kousek, nabízel k výběru i delší trasy a byl parádně, rodinně organizovaný. Míša zůstal v kvůli pracovním povinnostem v Praze a tak jsem tam jela sama.

Bylo to tak hezké (a bonusem bylo loni stříbro, ze kterého měla největší radost moje neteř Sárinka), že už jsem mnoho měsíců dopředu hlásila, že 10. září závod běžíme oba. Opět jsme zvolili nejdelší, 24 km trasu, která se skládala ze dvou kol. Běží se z Hladkých Životic do Suchdola nad Odrou, pak zpátky a to všechno pak ještě jednou. Většina trasy vede lesem, pod stromy, okolo řeky a pak polními cestami a jabloňovou alejí. Je rovinatá, poměrně rychlá a tak je to skvělý trénink.

Na startu jsme byli jako doma – přivítali nás milí pořadatelé v čele s Daliborem – šéfem závodů. Pozdravili jsme se i s dalšími běžci, obhlédli luxusní domácí věnečky, které pak na nás čekaly v cíli. Start a běžíme. Všichni letí jako střely, jenže vím, že nesmím přepálit začátek. Míša mi utíká, já nasazují svoje tempo. Je skvělé trasu znát a vědět, co mě čeká. Běží se krásně, velký kus pod korunami stromů, kde je příjemný chládek a slunce nepálí. Kde je ten slibovaný déšť, který stále hlásily všechny předpovědi?

Proběhnout silnici pod můstkem, opět běžet pod stromy, až se dostávám na lesní pěšinku, přebíhám můstek z klád, pak okolo vlakové trati a zase lesem, až do Suchdola, kde je občerstvovačka. Před ní si dávám kus Nutrend Energy Bar (nesmí mi dojít cukry!), pak si míchám si ionťák s vodou. Nezdržuji se a hned vbíhám na polní cestu. Tady slunce žhne. Makám, co co jde. Sílu mi dodávají běžci z kratší trasy, se kterýma se míjíme.

Každý povzbudí, mávne, pozdraví, to mi fakt tak pomáhá! Pokud bych měla říct, co se mi na závodě opravdu hodně líbilo, tak je to právě toto. Díky všem za podporu! Dobíhám do cíle prvního kola, dávám si banán do pusy, takže vypadám jako křeček a pouštím se druhé půlky závodu. Slunce se schovává za mraky a tak jsem ráda, že polní úseky nebudou tak tropické a rozpálené, jako v prvním kole. Běžíme se mi hezky a když ucítím vůni popadaných jablek, vím, že už jsem blízko u cíle. Z dálky vidím budovu nádraží. Probíhám podchodech a tam mě čeká Míša, takže do cíle vbíháme ruku v ruce spolu a tam nám fandí mamča, taťka a neteř Sárinka.

Jsem nadšená, unavená a taky šťastná. Dávám si vynikající polévku. Věneček dostává neteřinka, já po těch sladkých tyčinkách už nemůžu cukr ani vidět. Zatahuje se a najednou lije jako z konve, takže vyhlašování musí být na krytém perónu, kde jsme všichni tělo na tělo. Má to atmosféru. Z času jsem nadšená, zlepšila jsem se oproti loňsku o 8 minut. Nakonec mi hodinky naměřily 25 kilometrů, takže to byla skvělá příprava na londýnský maraton, který běžíme na začátku října. A bonus? Bronz (který opět ocenila Sáruše) a také kus velkého tradičního valašského koláče frgálu s motivem čápa, který má závod ve svém logu, který tu nikdy nesmí chybět.

Jestli máte rádi hezké malé závody, které jsou v přírodě, určitě tu příští rok nesmíte chybět, stejně jako my. Z tras 6, 12, 24 kilometrů si vybere každý a možná přibudou i dětské závody. Díky za skvělý závod a milé Poodří, těšíme se další výzvu za rok!

Web závodu: behpoodrim.cz

 

Leave a Reply