Emotivní LONDÝNSKÝ MARATON 2022 – Michalův příběh

Od doby, kdy jsem v dětství začal běhat, jsem měl mnoho běžeckých snů. Jedním z těch největších bylo zaběhnout londýnský maraton. Ikonický závod, major, závod, kterému se může rovnat jen 5 dalších na světě. Letos jsem dostal šanci si tento sen splnit. Značka New Balance nás pozvala na tento běžecký svátek a já mohl začít trénovat.

Tři měsíce přípravy, 100 dní – ten nejkratší možný čas na to, vyladit formu a být připraven. Kompletní překopání tréninkového plánu, místo ultra přípravy v kopcích silnice. Doplnění kratších intervalů pro rychlost. Náhodě jsme nenechali žádný detail. Samozřejmě, byla to dlouhá doba, tak i mě do přípravy promluvila nemoc a já nemohl dva týdny jet na 100 procent. Naštěstí posledních 14 dní ladění formy ukázalo, že na start jsem připraven. S Michalem Štefaničem z Cardiolab.cz jsme připravili přesný plán závodu, jak držet tempo na rovině, jaké si hlídat watty v kopečcích, s Radkem Brunnerem v RunLabu jsme zase vyladili přesné časy občerstvení, na co si dát pozor a na co vůbec nemyslet.

Na samotný Londýn jsme si nechali dost času na aklimatizaci. To ale byla, pokud jde o závod, spíše chyba. Když už totiž člověk je v Londýně, tak ho chce prošmejdit a já tam byl prvně, takže jsme každý den nachodili zhruba 20 kilometrů.

Nervozita stoupá a my jedeme do Greenwitche. Každý na trochu jiné místo a každý jiným vlakem. Start je rozdělený na 4 sektory, aby se nepřeplnila doprava. Dostat na start 50 000 lidí, to je totiž logistický oříšek, který Angličané zvládli dokonale.

Podívat se na Greenwichskou observatoř a rychle na start přes bezpečnostní kontrolu. Tady se v parku rozkládá takové malé maratonské městečko. Nekonečná řada mobilních toalet, obrovský bar s vodou  a řada náklaďáků čekajících na naše dropbagy s věcmi, které se budou hodit v cíli. Já v něm mám jen bundu a nabíječku na telefon. Předávám ji tedy a rychle se jdu postavit na start. Jsem totiž v první vlně. Start elity mužů a závodníků pod 3 hodiny je v 9:40 hod. První vlny pak startují v 9:53 v našem červeném sektoru – to znamená my, co cílíme na čas 3:00-3:30.

Těsně před startem nás teda rozpumpuje 70. letý Mr. Motivátor – britská fitness hvězda. Nechápu, jak to dělá, nedokážu udělat ani polovinu těch pohybů, jako on. Dobře naladěn a připraven se pohybuji ke startovní linii. Zastavují nás, protože elitě to trvá o něco déle, než by mělo a my startujeme se zpožděním skoro 10 minut. Vybíhám. Jde mi to skvěle a musím zvolňovat. Mám nařízeno běžet stabilně na mezi 315-325 wattů. Není to pomalu přemýšlím, tempo mám 4:40, to by šlo. První 2 míle jdou jako po másle. Začínám cítit, že jsem udělal chybu. Potřebuji si odskočit. Naštěstí je tu podél trati co kousek místo s toikami. Ztrácím asi 20 sekund, ale protože se mi běží dobře, rak zrychluji. Stahuji pěkně vteřinku po vteřince. Jo, to by šlo. Za chvíli jsem na svém čase, jenže v tom se spojují všechny tři sektory. Protože my jsme, na rozdíl od ostatních sektorů, museli čekat až odběhne elita, dostávám se mezi běžce na více než 4 hodiny. Musím trochu kličkovat a sem tam opět jít s tempem nad svůj limit. Do hlavy mě trefuje ocelová konstrukce převleku jednoho běžce. Chvilku v duchu nadávám, ale vpřed mě žene dav tisíců fanoušků podél trati, tak na to rychle zapomínám.

Běžíme přes nultý poledník, kolem historické plachetnice, tady jsou postaveny tribuny a fandí nám tak ještě více lidí. To je atmosféra, která doslova pění krev. Úplně cítím tu energii, která mě žene vpřed. Plácám si s dětma kolem trati. Běžím jako v transu: přesně, strojově. Pravidelně beru gely, trochu vody a salt sticky. Jsem skoro v půlce –  Tower Bridge je další místo, kde davy doslova šílí. Sleduji hodinky, vypadá to super, běžím pod 3:17 musím být v klidu, mám dost síly. Usmívám se, najednou vidím vodiče na 3:30 z modrého sektoru. To je pro mě na 3:20. Pokud doběhnu s ním, super. Předběhnu ho jako malinu, říkám si. Zrychluji. Nedívám se na hodinky, prostě to jde, tak proč neběžet rychleji.

Na 25. kilometru jsem před ním a vracím se na své tempo. Ještě kilometr to jde jako nic a najednou cítím, že to už není OK. Sílu mám, ale nohy odmítají držet tempo a najednou je běh více silový. Začínám jít hodně přes paty, abych to utáhl. Cítím, že jdu na hranu. Nevím, co změnit, potřeboval bych někoho, kdo by na mě zařval a trochu mě srovnal. Vpřed mě žene hlas Michala Štefaniče v hlavě: „zkrať krok, drž tempo“. Jenže on tady není, na chvíli mě do hry vrátí vzpomínka na SMS od Radka Brunera: „Teď je řada na tobě!“ Sakra on včera doběhl Spartathlon! Já se tu přece nebudu procházet při pouhém maratonu. Přidávám a chvíli zase jedu svým tempem.

Jenže je strašné teplo. Kde je vůbec to sychravé londýnské počasí, co to má znamenat? Je více než 20 stupňů a já se v tom musím pařit. Beru si vodu a polívám si hlavu, nohy, zátylek. Uff, podél cesty vidím několik kolabujících. Ne, prostě běžím. Koukám na tempo a je to špatné. Budu rád za čas pod 3:30. Nevadí, jsem v Londýně. Tohle je můj závod. Zase se koukám kolem sebe, plácám si s davy podél trati a snažím se hlavou udržet aspoň jakés takés tempo, které mi dává naději na čas pod 3:30. Poslední dvě míle. Co čas, no tak to bude těsné!

Podřazuji. Vypínám hlavu, jsem v tunelu a jediné, co musím je doběhnout, je na jeho konec. Yardy ubývají, ukazatel poslední míle – tady to bude bolet! Z transu mě probírá volání: „Míšo makej!“ Otáčím hlavu, je to Láďa, kamarád z Anglie. Najednou mě přestávají bolet nohy. Zrychluji, dívám se na hodinky. Dvě minuty. Necelých 800 metrů, takže je to jasné –  tempo kolem 3 minut na kilometr.

Jde se na to. Ani mě nenapadne, že by to nebylo možné. Prostě letím, 385 yardů. Velká písmena na bráně u Victoria Memorial mi říkají, že tady je finiš. Ještě přitlačím. Nevidím nikoho kolem sebe, běžím sám do cílové brány. Úplně sám davem desetitisíců fanoušků, kteří mě svým řevem ženou do cíle. Poslední metr, zastavuji hodinky a usmívám se. Mám to. Podívám se na čas. 3:29:54. Přebírám medaili a cítím, jak mi po tváři tečou slzy.

Mám to. Na chvíli si sedám na zem, opírám se o zábrany a jen tak nechávám hlavou projít ten zážitek. Pípá mi SMS oficiální čas 3:29:51. Pak ještě zpráva, že jsem dokončil svůj první Major maraton. Bavím se s ostatními běžci. Všichni jsou dojatí, stejně jako já. Plácáme si a gratulujeme. Je to prostě neskutečné. Desetitisíce lidí a všichni na jedné vlně. Nemyslí mi to, musím čekat na Soničku, chtěl bych jít zpátky k cíli, ale tam nesmím. Potkávám kamarádku Ivu z Čech, a tak aspoň nečekám sám. Už je tady sama zničená, pomáhám ji s věcmi. Mám hlavu plnou dalších snů. Už vím, že příště chci do New Yorku a pak i Boston. A i když miluji horské ultra, velká maratonská šestka – je prostě něco, co by měl zažít každý běžec.