Jsou závody, které stačí běžet jen jednou a pak jsou takové, kam se vracíte rádi, i když je to tam šíleně dlouhá cesta. Milujete je a pokaždé vás dokážou něčím překvapit. Tento rok jsem ale myslela, že po Londýně budu už jen odpočívat a ne si dávat ultra v Polsku. Jenže Míša měl s tímto závodem nevyřízené účty.
„Hele myslíš si, že tři týdny po náročném maratonu je dobré běžet v terénu stopadesát kilometrů? Vždyť to tělo nemůže dát!“ řekla jsem nedávno Míšovi. Závod mě lákal, ale nelákala mě ta šíleně dlouhá cesta ( z Prahy je to něco přes 700 kilometrů) a taky jsem se nechtěla vyšťavit. Zjistili jsme totiž, že do konce roku nás ještě čeká několik zahraničních závodů. Obvykle si po nejdůležitějším podzimním závodě dáváme oraz. Jenže Míšovi Lemkowyna nedávala celý rok spát a chtěl si na loňskou stopadesátku, kdy měl zdravotní problémy a musel na devadesátém kiláku odstoupit, prostě udělat reparát.
Loni jsem běžela sedmdesátku a ta byla nádherná, jenže teď jsem trénovala úplně jinak a necítila jsem se na ni. Nejprve jsem myslela, že poběžím nejkratší trasu – třicítku. Jenže ona je to ta nejnudnější část závodu a taky byl start v osm ráno, což znamenalo odjíždět už v půl sedmé autobusem z Krosna na start, což se mi moc nechtělo. raději jsem tedy běžela o 18 km více, za cenu vyspání se.
Je sobota ráno, 9.15 hodin. Míša už je celou noc na trase, já čekám v Iwoniczi na start 48 km trasy. Tudy jsem loni přebíhala sedmdesátku po 22 kilometrech. Trasu znám jako svoje boty, běžím ji už počtvré. Má to své výhody. Vím, co mě čeká, kdy budou běhatelné úseky, kdy schovat hůlky i kdy si šetřit síly v kopcích. Přesto jsem nervózní – může se totiž změnit počasí, silný vítr tady někdy fouká tak, že máte pocit, že vás na nekrytých polích odnese, může pršet a díky tomu tomu se pak brodíte v bahně, protože to je tady pro tento závod, který je na polsko-slovensko-ukrajinských hranicích tak typické.
Start. Chvíli rovinka a hned pak do kopečka. Počasí je tak akorát – ani horko, ani zima, slunce vykukuje i zalézá za mraky. Podzimní krajina hraje barvami, voní vlhkým listím a hlínou. Mám to tu ráda. Kopce tu nejsou nijak drsné, takže si tu zaběhám a přitom se můžu kochat okolím Podkarpatí. Běží se mi dobře – jde cítit, že moje vytrvalost je díky maratonu v dobré formě. Nemusím tu tak makat, mám příjemné tempo, které rozložit na celou trasu. Co půl hodiny si dávám půlku tyčinek Nutrend Energy Bar nebo Fruit Energy, nesmí mi dojít cukry.
Hůlky mám s sebou, ale nějak nemám potřebu je moc používat. Jsem ale ráda, když tu jsou. Pokud je bahno, můžou pěkně pomoct se stabilitou – neklouže mi to s nimi tak moc. Na nohách mám pro jistotu nepromokavé ponožky. Je to úžasná věc, kterou jsem si úplnou náhodou objevila před jedním závodem v Rakousku, to když tam na konci září napadl sníh a já nechtěla běžet v promočených botách. Tyto jsou skvělé v tom, že když do bot nateče bláto, tak se k noze nedostane, stejně tak jako kamínky. Těším se na 18. kilometr, kde je první občerstvovačka a kde mají výbornou dýňovou polévku. Moc se nezdržuji. Rychle ji vypiju, nabírám si vodu a ionťák a běžím dál.
Zbývá mi třicet kiláčků. Trochu mám obavy z cesty v polích, kde někdy šílené fouká, ale je to ok – dnes neuletím. Vbíháme do listnatého lesa, kde vede předlouhá pasáž. Kdysi mi připadala nekonečná, ale mám síly a většinu jí běžím. Za mnou běží jeden kluk a dělá přesně to, co já. Když zpomalím zpomalí, když běžím, běží. Cítím, že ho táhnu, ale dnes mi to dodává energii.
Jsem překvapená, jak mi to běhání jde. Pamatuji se, že když jsem tu byla poprvé, tak jsem dost částí i chodila, proto mi asi i některé ty připadaly předlouhé. Cesta utíká a já vím, že cíl se blíží a že to prostě dneska sedlo. I když jsem chtěla běžet na pohodu, tak jsem cítila, že běžím rychleji, než loni na jaře a taky že jo. Nejkrásnější pocit je, když probíháte cílem – lidé fandí, zvoní zvonečky. Vy víte, že už jste to všechno dali a že vás čeká nádherné zazvonění – jen to vaše. Letos zeleným zvonečkem, který je, jako každý rok, místo medaile, jen v jiné barvě. Už mám doma červený a růžový z 48k a žlutý z 70k.
Jsem zase plná euforie a nadšení, ten závod má tolik toho do sebe! Skvělou organizaci, krásnou členitou trasu, která na podzim jen hraje barvami, výborné občerstvovačky a dokonalé teplé jídlo ( které v ceně startovného) a zázemí v cíli. I když sedmdestátka byla jedinečný zážitek, i 48k, když makáte, tak vám dá fakt hodně, pro mne to byl také trénink na nadcházející závody v zahraničí. Podmínky jsem měla skvělé, počasí bylo na běhání parádní ( pršet začalo za půl hodiny, co jsem dolehla) a neměla jsem na trase téměř žádné bahno ( na rozdíl od Míši, kterému velkou část závodu pršelo a brodil se v blátě). A i když mě Míšova 150k stále hromadu nervů ( bála jsem se o něho v noci, když celou dobu tak lilo), ale chápu ho. Pokud máte nějaký sen a velkou motivaci, tak si ho prostě chcete splnit. A to se povedlo! Milá Lemkowyno, jsi nezapomenutelná a návyková. Myslím, že za rok nás tady máš zase znova! Do zobaczenia!
Děkuje značce Columbia, že jsme v jejím týmu Columbia Montrail mohli opět běžet a vybavila nás na to.
