Jak zvládnout v závodě svoji hlavu

Můžete mít perfektně natrénováno, mohli jste do přípravy závodu dát všechno. Ale nakonec to může pěkně zkazit hlava a myšlenky. Říká se, že ti nejlepší ultra běžci běhají právě jí. Co dělat, aby nás nepotrápila a zbytečně nezkazila skvělý výsledek?

Oba to dobře známe, protože jsme to už mnohokrát zažili. Když si hlava řekne, že dnes to nemá cenu a že nemůžeme, tak tomu taky tak bude. Jenže pokud je velká motivace, tak nás zase dokáže posunout tak, že bychom to ani nečekali. Mně se to stalo několikrát – třeba při prvním půlmaratonu. Když jsem vešla do koridoru, byla jsem tam sama. Moje kamarádky byly v jiném a já si najednou připadala tak nějak ztracená. Okolo mě borci, kteří vypadali namakaně, rozcvičovali se a tvářili se tak důležitě. Zpočátku jsem si říkala, cože tam dělám, pak se moje myšlenky stočily jinam. V té době jsme byla single a všimla jsem si, že na takových závodech je převaha běžců  – mužů a že jsou fakt hezcí 🙂 Hned byla nálada lepší a taky jsem ho pak po závodě potkala – ano, tady, Míšu.

Navíc jsem věděla, kudy poběžíme. Trasu jsem si před závodem dobře nastudovala a dokonce jsem si některá místa fyzicky proběhla, prošla nebo projela autem – věděla jsem tak , do čeho jdu. Teď to mívám tak půl na půl, někdy mi vyhovuje, když běžím novými místy, jindy jsem zase ráda, že přesně vím, co od tratě můžu čekat.

Důležité je se na začátku nenechat rozhodit. Nekoukat, co dělají ostatní, jestli mají svalnatější nohy, holky zda mají hezčí outfit z nejnovější kolekce nebo kdo má na nohou karbonové boty, díky nimž bude určitě super rychlý, protože karbonové boty znamenají motorek v botách a mají jen ti „nejlepší běžci“. Jakmile tohle všechno bude hlava zpracovávat, budou nervy ještě větší. Pomáhá si pustit hudbu, zkontrolovat si oblečení, tkaničky zavázané na dva uzly ( nechcete se přece při závodě zakopnout nebo se zdržovat vázáním), kapesník i jestli se budou dobře vytahovat tyčinky nebo gely. A dýchat. Zavřít na chvíli oči a zhluboka dýchat. To dá mozku impulz, že vše je v pořádku.

Tenkrát, když jsme na půlmaratonu vyběhla, spadlo to ze mne a já se věnovala už jenom svému tělu. Nic jsem neočekávala. Chtěla jsem to zkusit. Dávala jsem pozor, kam šlapu, protože kostky a koleje jsou občas nevyzpytatelné.

U delších závodů mi také pomáhá rozdělit si závod do menších úseků a ty postupně, jeden po druhém zdolávat. Neodpočítávám, kolik toho před sebou mám. Pokaždé je mým cílem třeba občerstvovačka. Ta je na každém pátém kilometru. Před ní vím, že si dávám energii a ta se musí zapít, takže mozek je stále zaměstnaný. Pokud mám krizi, tak třeba počítám. Kroky, běžce, auta. Hlava musí být zaměstnaná, ale jen tak lehce. Aby neměla čas myslet na kraviny, ale zase aby se nezavařila. Když je kopeček, nekoukám kolik toho ještě mám, ale na zem před sebe. To pak rychleji ubýhá.

Baví mě taky pozorovat lidi, vnímat fanoušky a okolí, kterým běžím. Jasné je, že pokud se běží na krev, tak to vždy úplně nejde, ale vždycky se dá na něco zaměřit. Ráda také myslím na cíl, jak už jsem tam a na medaili. Chci ji mít na krku. Nevzdám to, nevzdám! Teď to bolí, ale musím to vydržet. Zatnout zuby. Přijmout bolest a říct si, že ji přece mám ráda. Že za chvíli to budu mít za sebou. Když se to podaří, tak veškerá bolest a námaha stála za to. Věřte, že horší jsou pak pocity, že jsem to nedoběhla nebo to vzdala.

Pokud nemůžu, pomáhá mi také se zaměřit na nějakého běžce (či běžkyni) a pomyslně si k němu natáhnout lanko. Jako by mne táhl. Jde to pak lépe. Když hlava stávkuje, skvělá je také hudba, ale jenom u silničních závodů, v trailu musím být bdělá a vnímat úplně vše. Ale na silnici, rychlé hudba vlije energii do žil a udá tempo, do kterého mi nohy krásně zapadají. Když zvládnete svoji hlavu a svoje myšlenky, máte vyhráno. Nejlepší je ale, když se všechno „vypne“ hlava je vypuštěná a vy jen běžíte a běžíte. To mám nejraději. Držím vám všem pěsti a věřím, že i já, s mojí hlavou, budeme v neděli na bratislavském maratonu, kde běžím půlku, kámošky.