Pyšelský kopeček je závod, u jehož počátku jsme byli a rádi se tam vracíme. Letos jsme se rozdělili a Sonička vyrazila na RunTour do Kopřivnice a já se pustil do Pyšel na 80 km dlouhý Ultra punk trail. Závod, který se zdá být snadný, ale žádné ultra není radno podceňovat.
Vyrazil jsem už v pátek a přespal u kamarádů – Šneků – Gabky a Rádi. Na brzký ranní start jsem to tak měl jen pár kilometrů, a tak jsem spolu s dalšími 62 běžci před sedmou ráno na startu a čekám až nás ředitel závodu Peter Matisko vyšle na trať.
Mám žaludek jako na vodě. To znám. Před závodem se mi to občas stane, ale většinou to po pár kilometrech přejde. Poslední informace k trati a jde se na to. Vyrážíme, první je Ondra Pavlů, vítěz hned prvního ultra kopečku, za mnou běží Milan Magula se kterým jsem před dvěma lety dobíhal do cíle.
Běží se mi dobře, nohy nebolí a žaludek reguluje moji rychlost. Kdykoliv zrychlím, tak prostě má chuť se otočit. Běžím si svým tempem. Nikoho nestíhám, je mi jedno, jestli mě někdo předběhne, ale nikdo mě nepředbíhá. Prvních deset kilometrů pod hodinu. Skvělé, využívám toho a na pár minut zastavuji. O něco lehčí a s klidným žaludkem pokračuji dále.
Další kilometry ubíhají krásným prostředím jako nic. Skoro všechny, co mě předběhli, když jsem se dával do pořádku, předbíhám ještě před dvacátým kilometrem.
Je mi skvěle. Nohy šlapou a žaludek je klidný. Na druhé občerstvovačce si tak beru jen kousek jablka, napiju se a stoupám po sjezdovce. V tu chvíli se mi opět skoro otočí žaludek. Asi jsem to přehnal s intenzitou do kopce, žaludek je opět jako na vodě a do toho jsem přetáhl svaly na stehnech a zadku.
Rozbíhám se spolu s druhou ženou, nechám se trošku potáhnout, pak ji chvíli táhnu já. Docela mi to pomáhá držet se v závodě, ale žaludek bolí více a více. Do toho mě začínají bolet přetažené nohy ze sjezdovky. Nevadí pokračuji. Přichází stoupání do Jílového. Kopec, který dobře znám. Koukám, že je tu nový asfalt. Ten kopec se dá krásně běžet, ne dnes. Při pokusu o běh se mi podlomí nohy a otočí žaludek. No nic, aspoň svižně jdu. Ty, co jsem předběhl jsou zase přede mnou. Uff, musím to dostat z hlavy. O nic nejde, hlavně se uklidnit. Musím srovnat žaludek, uvolnit nohy a ono to půjde. Jsem v Jílovém. Snažím se rozběhnout ke křížku, no moc to nejde. Označuji kontrolu a běžím dolů k zahrádkám. Tady to znám a vím kam běžet. Jenže jen co si to řeknu, tak už jsem o pár metrů přeběhl odbočku. No nic zpět a mezi zahrádky.
Trošku mě to rozhazuje a rozptyluje myšlenky. Snažím se sbíhat, ale moc to nejde. Stoupání je fajn, ale krátké. Pak můj oblíbený traverz pod viaduktem, na něm ještě chvíli běžím, ale jen chvíli. Pomalu zjišťuji, že tady už končí všechna legrace. Asi to už nepůjde. Jsem rád, když dojdu ke třetí občerstvovačce. Tady mě dohání Gábina, třetí žena. Podpoří mě a dá mi prášek na žaludek. Společně pak ještě chvíli jdeme, než ji nechám pelášit dále.
Kilometry mi moc neubíhají, ale stále postupuji. Kousek před pátou kontrolou na mě čekají Gabka s Ráďou, u kterých jsem přespával. Dávají mi Birell, ten mě trochu srovnává a pokračujeme společně nádhernými místy. Jen škoda, že si to nedokážu naplno užít. Před pátou kontrolou se domlouváme, že dojdu na čtvrtou občerstvovačku a tam vzdám. Ráďa běží/jde se mnou a Gabka se vydává pro auto. Když pak kousek za šestou kontrolou vidím fotografa Juru, a tak sbírám síly a běžím, přímo přes velkou kaluž. Jo, to bude něco! Najednou se cítím jako bych letěl – krok, krok, jo super, bác a jsem v kaluži. Začínám se smát. Najednou mi je dobře. Zdravím Juru. Zvedám se a jako politý živou vodou běžím.
Sbíháme do Prosečnice kolem Vlčí rokle, jednoho z nejhezčích míst trasy. Nedá nám to a zaběhneme si kousek na vyhlídku, pak dolů prudkým klesáním, přestává působit adrenalin a mě je ještě hůře. Dívám se na svoje ruce a jsou napuchlé. Začínám tušit, kde je problém. Už od předchozího večera jsem cítil nějaký problém s alergií. Teď to vidím jasně – mám úplně červené nateklé ruce. Tak je rozhodnuto, v tomhle stavu nejde pokračovat. Poslední metry. Poslední seběh a jsme tam, na zastávce v Prosečnici. Dávám si vývar a jedu si dát sprchu. Vzdávám. Mám za sebou necelých 45 km.
Už vykoupaný a pomalu se vracející do pohody, se vracím do Pyšel pozdravit se s kamarády a počkat na Milana až doběhne. Mám aspoň čas pogratulovat vítěznému Ondrovi, popovídat si s Honzou Smetanou, který tady pravidelně moderuje a užít si bezva atmosféru pohodové pyšelské párty.
Tak zase za rok. Velký dík patří pořadatelům nejen ob Petrům, Patrikovi a jejich ženám, ale všem dobrovolníkům a také závodníkům, kteří tady vždy vytvoří úžasnou atmosféru. Moc díky také Gabce a Radkovi za velkou podporu a servis. A moje resumé? DNF není nic příjemného. Hlava se pere, ale někdy to tělo prostě nedovolí. I to k ultra a závodění patří.
Za fotky pádu díky Juraj Kožiak