Originální závody nás baví. Kdy jindy se dostat na testovací okruh Tatrovek a proběhnout se i výrobní halo?. Jaké to je startovat závod a také bojovat sám se sebou?
Většinu závodů běháváme spolu, ale tentokrát jsme se rozdělili. Měla jsem naplánovanou návštěvu rodičů v Novém Jičíně a to je do Kopřivnice, kde se konal další závod ze série RunTour, jen co by kamenem dohodil. Navíc jako ambasadorka značky Puma, která je jedním z hlavních partnerů, jsem tu měla také velmi milé povinnosti.
Kopřivnici dobře znám. Několik let jsem tu totiž při studiu univerzity učila na zdejší Základní umělecké škole výtvarku a taťka tu měl tiskárnu. Že je tu testovací polygon jsem věděla jen teoreticky a že tu někdy poběžím závod, by mě ani ve snu nenapadlo. S Míšou už jsme kdysi běhali na letištní ramveji, na dráze Formule 1, ale na polygonu to bylo poprvé.
Na místo dorážím se skvělým doprovodem – taťkou a malým synovečkem Bertíkem. Není nad to mít podporu rodiny. Nejprve máme s trenérkou Terkou rozcvičku ( na kterou mě musí vyvolávat, protože jsem se u stánku Puma zakecala) a pak mám velkou čest i s Bertíkem odstartovat Puma pěti kilometrový závod. A pak ještě předávám i s moc milou šéfkou závodů Niky ceny vítězům pětky. Nádhera!
Zázemí závodu bylo perfektní a čas běžel raketově – nevěděla jsem, s kým se bavit dříve – tolik jsem tu měla známých, kamarádů a chodili za mnou i naši fanoušci. Musela jsem taky prozkoumat stánky Puma, kde byla možnost půjčit si na závod a otestovat nejnovější modely bot Nitro, vyběhat si na pásu čelenku nebo fandit na kratší trase i mojí švagrové Lence a kamarádům.
Pak přišla moje chvíle. Prý jsou na trase kopečky. No a co, ty mám přece ráda. Jen jsem váhala co s botama, ale nakonec bylo sucho a trať byla hlavně asfalt, takže jsem si vzala super karbonové střely Puma Fast-R Elite. Tady to byla jejich premiéra, dostala jsem je před závodem a protože jsem byla týden předtím nachlazená, nebyl čas na pořádný test.
Stojím na startu a jsem nervóznější než jindy. Proč? O nic nejde. Nekoukej na hodinky a běž podle pocitu, říkám si. Rozbíháme se. Začátek je kousek po šotolině, takže dávám pozor pod nohy. Jsme na polygonu a asfaltu a já můžu běžet. Počasí je krásné, svítí sluníčko a já vnímám známé kopce, které areál lemuji. Moc se ale nemůžu rozptylovat. Přichází první kopec. Uf, teda v té rychlosti to není nic snadného!
Snažím se nezpomalovat, ale teda jde to teda ztěžka. Stále si pocitově hlídám, abych tempo bylo stejné. Pak zase další kopečky, tak tolik jsem jich na silničním závodě ještě nezažila. Snažím se je zvládnout, co to jde, ale ubírají mi síly. Pak probíháme halou, vrátnicí polygonu. Fakt zajímavá trasa, kterou lemují Tatrovky. Určitě by to ocenil Míša, jako kluk. Jenže pak cítím, že mi nějak enegie schází. Následují totiž dlouhé, táhlé rovinky, které vypadají nekonečně.
Registuruji ceduli s kilometrovníkem. To bude určitě devátý kilometr! Není. Je tam osmička. Dva kiláky do finiše. To už dám! Jenže tělo po nachlazení, po nedávném intenzivním bratislavském půlmaratonu a tamním osobáčku není ok. Do toho se přidávají dny, které my holky zrovna nemilujeme. Musím do toho dát více energie, než jindy.
Je to boj hlavou. Občas zavřu oči a jen tak prostě kladu rychle nohy před sebe, pak si počítám. Snažím se, aby mě nedohonil vodič David na 50 minut. Je mi jasné, že to dnes nebude žádná sláva, ale nechci to vzdát! Do cíle sprintuji, co to dá.
Do cíle běžím, co můžu, musím to dát pod padesát! Povedlo se. Dneska to byla oddřené, čas sice nic moc, ale někdy to prostě nejde úplně tak, jak si člověk přestavuje ( i když má natrénováno a i super výbavu). Ale zážitek? Ten byl dokonalý!
A moje resumé?
Ta atmosféra, skvělá organizace, zajímavé prostředí, rodný kraj a všichni přátelé, rodina a fanoušci, to mě dostalo a byla jsem fakt nadšená. Příští rok to v Kopřivnic musí vyzkoušet i Míša, který jako kluk jistě ocení technické prostředí. 10 km trať v Kopřivnici je v sérii RunTour originální v tom, že se běží jen jedno kolo. A kdy poběžíme RunTour příště? My máme naplánované Ústí nad Labem. Tak s kým se tam uvidíme?
