Ach to ego! Máme ho všichni. A když se projeví při běhání, může to být v někdy pěkný problém. Čemu se určitě vyhnout?
Když s během začíná
Velký a častý problém začátečníků. Myslí si, že pokud hned nedají mnoho kilometrů a nepoběží rychlým tempem, tak že to nemá cenu a není to běh. Pak ale daleko nedoběhnou. Přepálené tempo, nestřídání běhu s chůzí a také moc velká vzdálenost na začátek způsobí jen to, že si běh zapamatují jako šílenou činnost, po které není vůbec žádná energie, bolí to, píchá z toho v boku a svaly pak jdou cítit aspoň týden. Takže pozor! Začínat pomalu tak, aby se u toho dalo mluvit a udýchalo se, střídat běh s chůzí a kiláčky navyšovat postupně.
Přihlášení na závod, na který nemám
Dnešní doba je plná výzev. Neustále jsme konfrontováni s tím, co se komu povedlo a co kdo dokázal. Je logické, že si to chceme zkusit. Třeba takový maraton. To je přece super. Tak se přihlásím, a to přece musím zvládnout nebo stovku – vždyť to dal Franta od vedle z kanceláře. To prostě ujdu. Všechno to zní krásně, chceme si splnit sny. Jenže ke splnění snu je potřeba projít nějakou cestu a zkratky zkrátka neexistují. Sám jsem chtěl běžet svoji první stovku mnohem dříve, než jsem se do toho opravdu pustil, ale když jsem byl připraven, stejně jsem měl nakonec co dělat. Pak už to bylo snazší a i proto, že jsem byl připravený, jsem pak následně běžel několik stokilometrových závodů za sebou. Kdybych to ale uspěchal, riskoval bych své zdraví.
Při běhu ve dvou
Když už se rozhodnete, že poběžíte s někým, ať už je to váš kamarád, kolega s práce nebo partner, není dobré mu dávat najevo, že jste lepší než on nebo že jste lepší běžec, než jaký doopravdy jste. Takto jsme to měli při našem prvním společném běhu my dva. Každý si myslel, že se podřizuje tempu toho druhého, takže jsme běželi závratným tempem a na konci běhu jsme oba div nevypustili duši. Lepší je se dopředu domluvit na společném tempu a vzdálenosti a prostě dělat to tak, aby si to užili oba. Samozřejmě že někdy je to velká motivace – díky rychlejšímu společníkovi se můžete v tréninku dostat dále. Chce si to ale dopředu určit pravidla a na všem se domluvit.
Když je tu nemoc
Stalo se to každému, přihlásil se na závod těšil se, a pár dnů před vysněným termínem se vše začíná kazit. Bolest v krku, zvrtnutý kotník, nebo dokonce antibiotika a najednou je tady dilema. „Vždyť je to můj vysněný závod. Připravoval jsem se poctivě a chci ho běžet, vždyť mi není zase tak špatně!“ Tak a dost! Nemoc znamená stop! Závodů je hodně a hodně ještě bude. Jakmile jsme nemocní nebo krátce po nemoci, prostě můžeme na běhání jednoduše zapomenout děj se co děj.
Přepnutí sil
I když se na závod vydáte zcela zdrávi, v jeho průběhu se může stát cokoliv. Pád, naražené koleno, přetížení. Stát se to může, ať máte natrénováno jakkoliv. Michalovi se to stalo před rokem a půl na polském, 150 km ultra Lemkowyna a zkrátka to na 90. kolometru vzdal. Další pokračování by bylo hazardováním se zdravím. Hrozilo, že si poraní koleno tak, že nebude moct dlouho běhat. Nakonec z toho sice bylo dost dlouhé léčení, ale bez větších následků. Myslete na to. Není snadné rozeznat únavu od skutečného problému, ale abychom to poznali, tak musí stranou naše ego.