Nedoběhnout závod není věc, kterou by se běžec chtěl nějak chlubit. DNF nebo-li anglická zkratka Did Not Finish ( nedokončil) ale k běhání patří a občas je ještě důležitější umět skončit v pravý čas. Proč jsem teď v rakouském Ötztalu nebyla v cíli?
Trailové závody mám ráda a baví mě díky nim poznávat nová místa a nové výzvy. Když jsme dozvěděli o speciálním závodě v tyrolském údolí Ötztal, které se pyšní největším vodopádem v této oblasti a část závodu se stoupá okolo něho nahoru, věděli jsme, že přesně tohle chceme běžet. Oba jsme si vybrali tu nejdelší trasu – 44 km s převýšením 3100 metrů. Podobné, i delší závody, běhám ráda a mám je za sebou třeba v Rumunsku, v Bosně a Hercegovině nebo několik takových i jinde v Rakousku. Distance okolo 50 km a i toto převýšení mi vyhovuje. Říkala jsem si proto, že vím, do čeho půjdu.
Ötztalské údolí je krásné a lemují ho hory. Dá se tu jezdit na kole, běhat, chodit na treky, v zimě lyžovat i užívat si wellness či plavání v jezerech. Nejvíce jsem se tu těšila na trasu po kovových vysutých schodech, které lemují 159 m vysoký vodopád Stuibenfall. Je jich více než 700. Omg! Ani nevím proč, ale myslela jsem si, že v závodě vedou do cíle, ale byly už na třetím kilometru. Startovalo se z malebné vesničky Umhausen, kde jsme asi 3 minuty od startu bydleli v tradičním a přesto moderním hotelu Johanna. Vyšli nám tu vstříc s velmi brzkou snídaní a v sedm ráno už jsme startovali.
Věděla jsem, že prvních osm kilometrů bude stále do kopce. Takže vyběhnout k vodopádu, dát 700 schodů a pak zdolat první kopec. Na trase nás čekal před stoupáním u vesnice i jeden kopeček “ na krásu“, ale tak prudký, že u něho bylo lano a tak bylo potřeba buď použít hůlky nebo ručkovat nahoru, avšak tady na fotce to vypadá jako nic.
Ufff. Stoupám dále. Nahoře začalo mírně pršet, ale bylo teplo. Čím více jsme stoupali nahoru, tím více se ochlazovalo a najednou jsem viděla, jak se déšť začíná měnit na drobný sníh a viditelnost kvůli mlze začíná klesat. Začaly se objevovat i sněhové pláty se zbytky sněhu. Pořád to ale bylo fajn. Jsem nahoře a začíná seběh dolů. Je příjemný a tady se potkávám s Míšou. Běžíme kus cesty spolu, ale pak se příjemný kopec začíná měnit na velmi příkrý. Bahno, kameny, kluzké kořeny, hladké jako led. Nevadí, mám hůlky, nové úžasné lehoučké Leki Ultratrail FX.One, o které se můžu dobře i směrem dolů zapřít a dobře mě drží i trailové boty Voyage Nitro od Pumy. Je to ale síla, na jednom místě mi to na bahně podjíždí a takže se zvedám a jsem pěkně špinavá. Musím se hodně soustředit, to je teda cestička hodně střemhlav. Míšovi nestačím, utíká mi, ale dole jsem hotová. Doufám, že to byla ta nejtěžší část!
Druhá občerstvovačka a my se s Míšou opět potkáváme. Čeká nás druhé stoupání. Probíháme kamenitým údolím a začínáme velmi, velmi prudce stoupat. Cestička skoro nejde vidět. Vede po skále, kamenech, mezi křovím, po bahně. Jde to nahoru pomalu, ale stoupáme. Na vrcholku je opět sníh, ztrácíme tady cestu, nejde moc vidět značení, ale spolu s jinými kluky ze závodu jsme zase na trase. Je tu sníh, ale sněhové pláty tak na příkrých místech, že kdyby mi to tady někde podjelo, letím dolů ze skály. Nohy se mi třesou a já se soustředím, abych neudělal chybný krok. Mám sice v batohu nesmeky, ale na dvacet metrů se mi navlékat nechtějí. Je to síla. A začíná opět prudké klesání, ještě horší, než na prvním kopci. Jedno místo ani nevím, jak mám vůbec seběhnout, tak se otáčím, že půjdu nohama napřed a chytím se keře. Jenže se chytnu špatně, a najednou padám. Tak to je moje poslední chvíle, říkám si. Naštěstí nade mnou stojí všichni svatí a pode mnou se objevuje zem. Srdce mi silně tepe a já se chvěju. Kdy už tohle skončí? Vždyť je to tak technicky těžké, že i když si myslím, že jsem zkušená běžkyně, tady si s tím nevím rady. Chce se mi brečet. Volám Míšovi. Ten je už daleko přede mnou, ale sám říká jak je to náročné a že taky spadl. Ať neběžím dál, ale až budu ve vesnici, tak ať se raději odpojím a běžím už nazpět.
Mám za sebou ani ne 24 kilometrů a přes 2000 výškových metrů a jsem na cestě mnoho hodin. To je šílené! Mám před sebou dalších dvacet kiláků. Ano, kdyby se už jen běželo, tak bych to dala, ale zase kopce nahoru a dolů, to už jsem věděla, že nemám dost sil a že moje soustředění není na 100%. Jsem smutná, ale musím si přiznat, že dnes musím skončit a potvrdí mi to organizátor ze závodu, který mně a dalším běžkyním říká, že další kontrolu bychom stejně časově nezvládly. Tady je odbočka zpátky do Umhausenu, do kterého to je asi 6 kilometrů. Vracím se. Na jedné straně jsem zklamaná, na druhé straně je to pro mě velké vysvobození. Tohle bylo nad mé síly a zlomit si nohu nebo někde sklouznout dolů ze skály, to nemělo určitě cenu.
Běžím zpátky zase okolo vodopádu. Zdolávám opět 700 kovových schodů, avšak dolů. V nohách cítím velkou únavu, ale mám čas si to tu pořádně prohlédnout, v závodě ráno to moc nešlo. Jsem zpátky v Umhausenu, mám za sebou 32 kilometrů, stoupání přes 2100 metrů. Jsem hotová, unavená. Jedno se ale musí nechat – byl to krásný, ale až velmi intenzivní zážitek, který mi ukázal, že někdy všechno nejde úplně podle plánu. Že je taky důležité znát svoje síly a limity a umět skončit v pravý čas. Určitě tento originální závod doporučuji, ale chce to mít hodně zkušeností s trailovým během a myslím, že tady postačí i distance 12 nebo 24 km. Před Míšou smekám, že to celé dal a Tyrolsku a Ötztalu děkuji, že jsem byla u toho. Určitě se sem zase ráda vrátím, zvlášť regenerace po závodě byla úžasná, protože každý závodník měl zdarma vstup do areálu Badesee – s koupacím jezírkem obklopeným horami a voucher do vybraných restaurací na 10 euro, který mohl využít na jídlo buď hned po závodě nebo platil ještě pár dní po něm. Chcete o závodě vědět více? Více informací získáte zde https://www.oetztal.com/summer/events-oetztal/stuiben-trailrun.html
