Vítejte na blogu Soni a Michala

 Vítejte na blogu dvou běžeckých nadšenců, kteří se potkali na pražském půlmaratonu a od té doby spolu tvoří nerozlučnou dvojku – spolu žijí, běhají, jezdí na závody, cestují a prostě si užívají života.

A protože oba pracujeme také jako novináři, nedala na sebe myšlenka blogu o běhání dlouho čekat. Píšeme tady o tom, co jsme sami vyzkoušeli, co nás baví, co jsme prožili. Jelikož běháme po celý rok a v každém počasí, chceme ukázat, že když běhání milujete, neexistují žádná omezení. Tak tedy, ať vás náš blog baví a čtení si užijete. A pokud (třeba i díky nám) začnete běhat, budeme jen a jen rádi!

PROČ BĚHÁME?

Soňa:

Běhání jsem nenáviděla. Vždycky jsem si říkala: Co na tom lidi vidí? Je to fyzicky náročné, funí se u toho, k tomu to hrozné píchání v boku, kvanta potu a uřícení. Tak tohle není fakt nic pro mne!

Když se ale před rokem a půl šéfka zeptala, kdo napíše článek o běhání do časopisu, kde pracuji, padla volba na mne. Prostě proto, že jsem vždycky dost cvičila a hýbala se. Hned na svůj první výběh jsem dostala k dispozici trenérku Danu a ta mi řekla, jak dýchat, jak se rozcvičit, co dělat s rukama. Vyběhly jsme..a světe div se, ono šlo. Najednou jsem zažívala pocit volnosti, radosti z pohybu….šlo to nějak samo….“Proč neběháš? Vždyť ti to jde.“ řekla mi tehdy.

A tak jsem začala. Koupila si své první běžecké boty a přihlásila se do běžeckého klubu pro ženy. A zrodila se láska. Velká láska. Když běhám, cítím se tak šťastná! Všechny starosti blednou, tělo dostává novou energii….když běžím, vidím svět krásnější, cítím, jak mi pracují svaly, vnímám svůj dech, tlukot svého srdce…překonávám sama sebe….běh mi změnil a stále mění život…..a jsem mu za to vděčná.

Michal:

Jako kluk jsem bydlel  na samotě, k nejbližšímu sousedovi to bylo pět set metrů a do města tři kilometry. Pokud jsem se chtěl v dětství někam dostat, musel jsem pěkně po svých. Abych neztrácel čas, musel jsem běhat.

Běhal jsem hodně a celkem rychle, proto jsem v běhu reprezentoval školu i přesto, že jsem s ostatními netrénoval, dokázal jsme je porážet. To pro mně byla obrovská  motivace. Vždycky jsem toužil předběhnout toho kluka, který byl nejblíž a pak dalšího a dalšího. Proto jsem rád startoval pomaleji a postupně je sbíral jednoho po druhém.

Bohužel s léty a přestěhováním do města mi začala přibývat kila, až jsme se dostal na unikátních sto dvacet – necítil jsme se dobře a měl jsem stále zdravotní problémy. V tu chvíli jsme si řekl dost a začal znovu běhat. Změnil jsme stravu a najednou jsem měl celý život naruby.

Dneska si bez běhu nedokážu představit ani chvíli. Kdykoliv to jen trochu jde, zase běhám a cítím se skvěle. Vážím těsně pod devadesát a dá-li bůh ještě pár běžců určitě porazím.

Reklama

4 Responses to Vítejte na blogu Soni a Michala

  1. Edvard napsal:

    Držím oběma palce a rád pomohu s propagací blogu.

    Ať To běhá! Eda

  2. Milan Gabika Mihálik napsal:

    Veľmi krásne – naša „krvná skupina“. Držíme Vám palce Milan & Gabika 🙂 …

  3. Pavel Čížek napsal:

    Běžec samotář jsem byl ještě minulý rok,sice jsem ještě nedobehnul svoji běžeckou ženu, ale jsem ve skvělé skupině Báječné ženy v běhu, běháme, fandíme si a podporujeme se navzájem,na fb se domluvíme kde kdo poběží a je to fajn.

Napsat komentář