Moje poprvé – Velká kunratická

O kultovním závodě, jehož 82. ročník se dnes v pražském Kunratickém lese běžel, jsem toho už slyšela hodně. Opravdu je pouze tříkilometrový závod takový mazec? Vyzkoušela jsem to sama na sobě.

Adrenalin před závodem

Už jenom samostatná registrace na závod může mnohým zvednout tep. Je vyhlášená na jeden den a na určitou hodinu. Pokud nejste veterán a nemáte za sebou dvacet závodů ( a tím registraci jistou) musíte sedět u počítače a zkoušet, jestli vy budete tím vyvoleným. Zvlášť na klasické pánské trase, kterou až tak moc žen neběhá. Protože jsme však tento rok s Michalem běželi za Craft tým, naštěstí se nám tento adrenalin vyhnul.

Strašák Hrádek

„Teda ty jako běžíš obávaný Hrádek?“ slýchavala jsem často, když jsem někomu vyprávěla, že jsem přihlášená. Říkala jsem si, že přece vybíhat nic horšího, než skokanský můstek v Harrachově, už nemůže být. Že ale Hrádek není jen tak jakýkoliv kopec, jsem zjistila záhy.

„Podívej se na profil traťe – nejprve běžíš první kopec, ten je v pohodě, takové běháš často. Pak přeběhneš potok a dostáváš se k Hrádku. To je síla. Fakt prudký kopec, ani se nesnaž ho běžet, šetři si síly. Až se dostaneš k třetímu kopci, taky ho raději ho jdi. O všem se rozhoduje až po něm – na rovince. Tam můžeš sprintovat.“ řekl mi Michal, který Velkou kunratickou běžel už potřetí.

Hezky po čtyřech

Nádherné počasí už od rána slibovalo, že to bude krásný den. Věděla jsem, že se nesmím příliš oblékat, bude to krátký, ale intenzivní závod. Nejdůležitější bylo se vybavit kompreskami a hlavně trailovými botami. Vždyť se celý závod běží v lese.

Odpočítávání na startu – vybíhám ve dvojici s jiným klukem. Krátký rozběh a mezi fandícími diváky zdolávám první kopec. Jde to. Uááááá. První potok. Přeskočit nepůjde. Šup do něho. Cítím v botách mírný chlad, ale přestávám na to myslet. A je to tady – TEN kopec. Hrádek….zkouším ho zdolávat po dvou, ale pak k němu skloním a zdolávám ho po čtyřech, stejně jako můstek v Harrachově. Moje perfektní manikúra se boří do hlíny a listí….hrabu rukama, chytám se kořenů, pokládám jednu nohu za druhou, jako bych šlapala prudké schody. Jsem nahoře! Hurá. Nejhorší mne však teprve čeká. Prudký seběh Hrádku dolů. Otáčím nohy do boku a scházím ho. Přece si nezlomín nohu!

Místo, které rozhoduje

Jsem dole, přebíhám dva potoky – chodidla čvachtají ve vodě a zdolávám spíše chůzí kopec poslední. Pak mi zní v hlavě Michalova slova: „Na rovině se vše rozhoduje.“ Snažím se běžet, co to dá, ale nohy jsou unavené a jakoby dřevěné. Vnímám fandící diváky a směju se na ně – to mi pomáhá. Za sebou slyším malého klučinu: „Mami, to jako běhají i holky?“. Zasměju se, pěšinkou sbíhám dolů a míjím veterány, kteří se nevzdávají a také už se těší, až budou mít závod za sebou a udělají si další čárku za odběhnutou Kunratickou. A jsem v cíli. Čeká mne tu Michal a blahopřejeme mi – „Dokázala jsi to!“. Chce se mi hned sednout. Dýchám jako lokomotiva, ale raději chodím a protahuji se. Chci zítra chodit.

Bylo to náročné, ale krásné. Díky Hrádku! Přirostl jsi mi k srdci. Už vím, co na tobě všichni vidí, když tě běhají tolikrát. Snad se ze mne v počtu opakování nestane největší ženská důchodcovská rekordmanka. Jisté je tedy jedno – příští rok chci učitě zas!

www.velkakunraticka.cz

 

 

 

Napsat komentář