Běhej lesy Karlštejn – závod, který nás dostal

Jestli se některé závody dají popsat jako zážitkové, pak je to tento. Dokonalá příroda, panoramata s hradem i jindy zakázaný lom. Letos jsme tuto trasu běželi podruhé. Věřte ale, že i otřelým závodním maniakům může udělat pěknou čáru přes rozpočet.

SOŇA:

Závodů jsem už běžela spousty – ve větším horku, i náročnější trasy. Jenže tento nádherný závod je pro mě asi něčím zakletý. Minulý rok jsem se při něm trápila s kolenem a tento rok ho nedoběhla. Můj první nedokončený závod v životě. Proč jsem nebyla v cíli a proč můj krk nezdobí dřevěná medaile?

Co bylo před rokem se můžete dočíst zde. Protože jsem tak krásný závod loni přetrpěla, o to víc jsem se těšila, jak si užiju hra, a hlavně si vychutnám Ameriku. Je prostě nádherná a kochat se azurovou vodou a skalami je něco, co se při běhání nevidí každý den. Snad nejteplejší den v tomto roce dával tušit, že to bude trošku jako v sauně. Výstřel, rozbíhám se a jdu s davem do dlouhého táhlého kopečku. Dýchá se mi špatně. Kouknu na hodinky a je mi jasné proč. Letím jako střela. Dobře přitom vím, že u dlouhých závodů si síly musím dávkovat a nepřepálit to hned ze začátku.

Dobíhám do lesa a jsem na místě, kde mě minulý rok chytilo koleno. To je krása, když nic nebolí, říkám si a plna síly běžím dál. Kilometry ubíhají, ale cítím, že voda by se fakt hodila. Neměla jsem spoléhat na občerstvovačku a měla si vzít svůj pás s lahvemi. Z lesa přibíháme do vesnice. A v tom se mi rozdvojí obraz. První signál a to už vím, že za chvíli přijde migréna. Od pořadatelky si prosím vodu a zapíjím prášek na bolest hlavy (naštěstí ho nosím v ledvince vždy s sebou). Je mi jasné, že běžet dál nemůžu. Minulý rok jsem sice takto maraton dokončila, ale tady vím, že nemusím jít na krev, že tady o nic nejde. Sedám si do chládku a čekám, až prášek zabere. Moc hodný místní pán mi donese lahev vody.

Co teď? Kam mám jít? Nazpátek netrefím a do Mořiny taky ne. Sedím, odpočívám, prášek pomalu začíná působit. Není mi ale pořád dobře. Jenže tady zůstat nechci. Na mobilu si zapínám navigaci a říkám si, že 2,5 kilometru pomalu dojdu. Potkávám pořadatele, který ještě uklízí po občerstvovací stanici a ten mě autem vezme do cíle.

Aspoň v cíli zafandím kamarádům a hlavně Michalovi. Když mu blahopřeji, dopadá to na mě a pár slziček ukápne. První závod, kdy nejsem v cíli. Závod, u kterého jsem neviděla ani hrad, ani lom. Jenže je to sport, baví mě, ale když si člověk vezme prášek měl by si uvědomit, že pak už se pokračovat nemá. Jinak je to hazardování se zdravím.

Přemýšlím, co se stalo. Moje tělo si řeklo dost! V poslední době jsem vůbec neodpočívala. Jeden závod střídal druhý a v týdnu taky pořád něco. Kdy naposledy jsem si jen ta sedla a neděla nic nebo si jen tak četla? Už si ani nepamatuji. A poučení pro příště? Občas prostě musím zvolnit, nechci o tak krásné zážitky už přicházet. Takže přístí rok dotřetice? 🙂

MICHAL:

Karlštejn, Mexiko, Amerika –  tady běhám rád. Ta místa mají své kouzlo. Proto jsem se i letos postavil na start Běhej lesy Karlštejn. Po extrémně hektickém měsíci od návratu z Indie jsem do toho šel s tím, že si to prostě užiju.

Počáteční dlouhý táhlý kopec, pak střídání krásných seběhů a kratších výběhů doprovázených neskutečnými výhledy do mého milovaného kraje. Prožil jsme tady půlku života. Mám to tady projeté na kole a naběhané jako téměř nikde, přesto mě každý pohled znovu a znovu uchvacuje.

První půlka trasy tak ubíhá jako nic, snad až na vtíravé sucho v ústech je vše v pořádku. Začíná výstup ke Karlštejnu, ten nemám moc v oblibě. Beton a hrad je vidět až úplně nakonec. Zapínám si tedy hudbu, aby se mi stoupalo lépe, jenže sluchátka si usmyslí, že místo hudby vytočí Soňu. „Ahoj! Ty už to víš?“ Ozve se ve sluchátkách „Jé ahoj! Ty mě voláš? Nic nevím copak?“ Udiveně opáčím. „Musela jsem to vzdát. Je mi špatně, vzala jsme si prášek a nechci to lámat…“ Chvíli si ještě povídáme snažím se Soňu podpořit v jejím rozhodnutí.

Ještě nejsem u hradu a přemýšlím, jestli ještě běžet nebo už to prostě dojít. Takhle mě to nebaví. Běháme spolu a kdy má jeden problémy ten druhý to vnímá jako by je měl sám.

Dohání mě kamarádka Lucka, tak jí to vyložím. Podpoří mě a já se znovu rozběhnu. V dalším kopci se zdravím hned s několika našimi čtenáři dělá mi to radost chvilku si povídáme. A k Malé americe to uběhne jako nic. Vidíme, jak tam turisti opékají buřty. Slintám a myslím na ně celou cestu až k Velké americe.

Dlouhý seběh, výhled na lom a dole indiánská kapela. Tleskám do rytmu až najednou ztrácím balanc a málem tak tak, že vyberu zatáčku. Nějaké děvče to glosuje „Já už tě viděla v té vodě!“ Naštěstí jsme tam neskončil. A mohl v klidu doběhnout až do cíle.

Foto: Běhej Lesy

Foto: Běhej Lesy

Seběh do Mořiny, cíl přede mnou a těsně před dním Soňa. Mám radost, že je tady, fandí mi a já znovu zabírám, aby aspoň ten finiš byl důstojný. Dostávám medaili a snažím se vypít snad všechnu vodu, kterou v cíli mají. Sil mám ještě dost, ale dehydrovaný jsem jako už dlouho ne – myslím si, že asi omdlím a to už mě ošetřuje Soňa a nese mi v každé ruce kelímek s jonťákem. Inu poučení pro příště. Hydratace před závodem se nesmí podceňovat a souhlasím se Soňou, že odpočívat taky musíme. A co říct nakonec? Příští rok běžíme určitě zase a teď se těšíme na Běhej lesy Vysočina. Prý je pro trailové fajnšmekry. A to my určitě jsme!

Setkání s našimi čtenáři a kamarády.

Setkání s našimi čtenáři a kamarády.

Reklama

One Response to Běhej lesy Karlštejn – závod, který nás dostal

  1. […] V poslední době s sebou nosím s oblibou sluchátka Aftershokz. Hudbu neposlouchám celou dobu. Spíše ji používám jako nakopávač v okamžiku, když příjde krize. Výhodou těhto sluchátek je, že nezakrývají uši. (Psali jsme o tom zde) Případně si přes ně můžu zavolat, jak se mi to stalo v Karlštejně. […]

Napsat komentář