Závodů jsme letos běželi už spoustu – ale na tento jsme obzvlášť těšili. Běželi jsme ho před dvěma lety, a tak jsme věděli, co nás čeká a že to rovinky opravdu nebudou, ale že zase bude na co koukat – dřevěné chaloupky, zvoničky, probíhání listnatých i jehličnatých lesíků, seběhy pěšinkami tak úzkými, že si myslíte, že tam chodí jen zvěř….
Jak závod prožil Michal?
Za chvíli startujeme. Se Soňou stojíme vedle sebe, dáváme si pusu a já mám dneska jednoduchý plán: užít si to. Snídani plnou frgálů, domácích sýrů, klobásek a vajíček jsem měl vydatnou, ještě teď, ač je poledne, ji trošku cítím, ale co, aspoň nebudu mít hlaďák.
Vybíháme. Při patnácti stupních se běží skvěle. Pomalu se z úplného chvostu pole propracovávám o kousek výše, ale není tu moc prostoru, a tak mám čas si užívat přírodu.
I když jsem si říkal, že kopce půjdu, běžím. Jde to fajn, první malý seběh a já lehce krajem trati předbíhám desítku závodníků. Bohužel při tom nabírám kamínky do boty. Nezastavuji a pokračuji. Kopec přiostřuje teď už jen jdu. Kousek od krásné dřevěné kapličky mě předbíhá Soňa, počítám s tím, že ji zase v seběhu hravě dám.
První rovinka a já se zase rozbíhám. Z počátku to jde skvěle a Soňu doháním, v tom se projeví moje chybička, začíná mě pálit puchýř od kamínků v botě. Nahoru to nevadí, seběhy také ne, adrenalin bolest ztlumí, ale po rovině děsivě ztrácím.
Poslední kilometry, nádherný singletrack, opět předbíhám jednoho běžce za druhým, ale Soňa je v nedohlednu, zatínám zuby a poslední kilák finišuji. Už je tu skoro cíl, jen bláznivá smyčka do prudkého kopce.
Běžec přede mnou podkluzuje a v nepopsatelné piruetě se snáší k zemi. Kýve, že je ok a zvedá se. Předbíhám ho. Poslední metry. Soňa fandí a já si užívám, že mě v cíli někdo čeká.
A co si o závodě myslí Soňa?
Proč je toto můj oblíbený?
Valašsko miluji. Nejkrásnější je teď, kdy stromy hrají všemi barvami a krásně ladí s typickými dřevěnými chaloupkami – je to tu jako na obrázku nějakého umělce. Dvanáct kilometrů a přes 400 metrů stoupání, avšak téměř všechno do kopce na začátku. Ideální závod pro moji hlavu, kdy je na co pořád koukat, krajina se mění a když jsem probíhala rudým listím, který padalo k zemi jako sníh, připadal jsem si jako v pohádce. Kromě atraktivní trati také oceňuji skvělou organizaci, kterou má na strarosti Resort Valachy, v rámci závodů Valachy tour. A taky se mi tu líbilo, že z našeho hotelu to na start bylo pěšky opravdu kousek.
Jak se mi běželo?
Trať jsem dobře znala a tak jsem přesně věděla, co mě čeká. Minule jsem byla nemile překvapená závěrečným kopcem, který mi připomínal Hrádek na Velké Kunratické. Když už jsem si myslela, že jsem v cíli, čekal mě právě ještě pěkný prudký stoupáček po sjezdovce, po kterém nohy ztěžknou tak, že do cíle málem posledních sto metrů nedoběhnete, ale i to dělá závod atraktivním. Navíc běh v terénu je pro mě snadnější, než když musím takovou vzdálenost běžet tryskem na rovince.
Čím jsem se vybavila?
Na radu Michala jsem dobře zvolila terénní boty Salming Trail 5 – jsou teď pro mě na běhání v přírodě jedny z nejoblíbenějších. Dokonale držely na mokrém i bahnitém povrchu a v sebězích jsem si byla opravdu jistá. Předběhla jsem v nich dost běžců, kterým boty hodně klouzaly.
Jak jsem regenerovala po závodě?
Po závodě miluji chodit do wellness a tady jsem nemusela daleko. V našem hotelu Lanterna si stačilo jen obléknout župan a sjet o tři patra níže, do relaxační centra. Po masáži teplými bublinkami a pár kolech ve voňavé páře jsem se uložila do tiché zóny a jen koukala přes okno na barevnou podzimní přírodu, usrkávala bylinkový čaj a bylo mi krásně. Pokud je místo, kde relaxuji opravdu ráda, pak je to právě tady. A to pak nemluvím o dobití energie fantastickým jídlem, které nás tu čekalo na večeři.
Na Valachy se těšíme zase v zimě. Je tu sice i plno sjezdovek, ale jsou tu hlavně krásně upravené běžkařské tratě – ideální příprava na dlouhé běhy. Tak Valašsko – ahoj zase příště!
1 komentář