Tančím spolu s Nikim a Majdou před kapelou hrající diskotékové vypalovačky. Nálada je perfektní a Soňa nás ani nestíhá fotit. Do ruky beru skleničku s Beaujolais Nouveau. Po chvíli křepčení si doléváme víno, bereme pár kousků sýra, ždibec salámu a vybíháme vstříc dalším nástrahám trasy jednadvaceti kilometrového závodu ve francouzském Beaujolais.
Tohoto vyhlášeného závodu jsem se zúčastnil už dvakrát – mám tady zaběhnutý jak svůj nejlepší půlmaratonský čas (1:41:26), tak i ten nejhorší – téměř tři a půl hodiny. Od mé první návštěvy mi tato trať a atmosféra okolo otevírání prvního vína, učarovala. Letos jsem zde byl už potřetí s kamarády a tentokrát i se Soňou, kdy jsme si vychutnali tento svátek života. Běželi jsme závod, jehož hlavním účelem nebylo vyhrát, ale seznámit se s novým vínem, užít si to tu a poznat i nové přátele. Taky proto se tu neběží jen v klasickém běžeckém oblečení, ale i v maskách. Více než polovina startujících je vyšnořených do oblečků supermanů, hroznového vína, zvířátek, baletek, prostutitutek, robotů – fantazii se tu meze nekladou. My vzhledem k letošnímu počasí a také neveselým událostem v Paříži zvolili výzdobu ve duchu Francie – vlaječky na tvářích i na hlavě.
Absolvovat závod v Beaujolais je možné na třech tratích: 12 km, půlmaratonu a maratonu. My jsme se rozhodli pro půlmaraton, hlavně proto, že 12 km je pro nás příliš málo a maraton je vzhledem k občerstvení na trati až příliš. Že jsme se rozhodli správně, nám bylo jasné, jakmile jsme na trati potkali Simonu, běžící celý maraton. Byla již ve velmi rozverné náladě, s pletoucím se jazykem z návštěvy sklípků.
Zatímco nás Simona častovala vtipnými historkami z trati, my jsme se zastavili na první občerstvovačce. Místo vody si dali svařené víno, přece jen bylo letos docela chladno a taky se začali cpát fantastickými sýry, sušeným ovocem a dalšími pochutami. V tom jsme uslyšeli češtinu. Aby ne, když tu běželo přes padesát lidí z naší země.
Protože nám po chvíli začala být zima, rozběhli jsme se a kochali se. Nejenom maskami dalších běžců, ale také krajinou posetou vinicemi a nasávali jsme atmosféru lidí kolem trati, kteří nám skvěle fandili. Stačilo jen francouzsky pozdravit, zamávat a rázem jsme tu byli největšími hvězdami.
Závod má specifik hned několik. To, že iontovým nápojem je tady víno, je více než jasné. Závodit tady může jen úplný blázen a všichni se tady hlavně radují ze života. Co však je k vidění na jiných závodech jen výjimečně, jsou neoficiální občerstvovačky. Potkáte je co pár kilometrů. Místní vinaři vytáhnou před dům stoleček, na něj postaví vlastní mladé víno, přidají nějaké dobroty, od sýrů přes maso až po čokoládové bonbóny a nabízejí je všem běžcům. A že si myslíte, že při závodě se jíst a pít nedá? Dá. Zkusili jsme to oba. Voňavým steakům z grilu prostě nešlo odolat.
Není nic zvláštního, že do cíle i letos dobíháme v čase přesahujícím tříhodinový limit, přesto nás vítají davy lidí. Dobíháme se Soňou ruku v ruce, za cílem se zastavujeme a já ji beru do náruči a dlouze políbím. Přerušuje nás jen zvuk z reproduktorů „Sonia et Mikel …“ to si nás všiml komentátor a pro všechny přihlížející hlásil, jakou radost máme z dokončení jednoho z nejkrásnějších závodů, co známe. Víme, že se sem zase vrátíme, nevíme sice, jestli příští rok, ale vrátíme se.
3 komentáře