Co na běhu nesnáším

foto: Run Tour

Běh miluji, to je jasné. Je tu ale pár věcí, které mě na něm trochu štvou. A převážná většina se týká závodů. Ano, přiznávám se. V některých věcech jsem nesnášenlivá a primadona. Tak jaké to teda jsou? 

Záchodky na závodech

Kdo soutěží, ví o čem mluvím. Nejprve si vystojím opravdu, ale opravdu dlouhatananánskou frontu a pak se dostanu na místo, kde bych raději ani být nechtěla. Závodní kabinky jsou fakt síla. Už při vstupu se mi chce omdlít. Papír? Možná prvních deset minut! Hlavně se hned otočit a nedívat se dolů! Dýchat? Raději zadržet dech! Jak se to dá přežít? Ideálně si zajít do přírody nebo si vystát frontu na dámskou růžovou kabinku. Tam je v záchodku záklopné víko a také tam bývá dokonce malé umývadlo!

Startování

Jak já nemám ráda minuty před startem! Ideálně prosím – moc na mě nemluvte a nevšímejte si mě. Jsem myšlenkama jinde a jsem nervózní. Michal to ví a tak bývá „neviditelný“. Dá mi pusu a pak běžíme každý zvlášť. A to čekání na výstřel! Hlavně nepozorovat namakané borce okolo mně. Moje taktika na maratonu? Prohlížela jsem si střechy domů. Neveřili byste, jak krásné detaily jsou u Staromáku!

Sportovní „vůně“

Když s Michalem doběhneme, aromata našeho se potu se mísí. Nepřeji nikomu jet po nás ve výtahu! Nikdy bych nevěřila, jak můžu já ( čistotná a zdravým stylem žijící sportovkyně) vydávat takový odér. No co ale já! Jednou jsem běžela závody, kdy přede mnou běžel fešák. Šlo mu to, avšak za ním se linul takový puch, že ač jsem nechtěla, musela jsem ho velmi rychle předhonit. Jinak bych totiž asi omdlela. Pak jsem doběhla ve skvělém čase. Představa, že mě zase předhoní, mi dodávala na skvělém tempu.

Hekání

Když jsem běžela svůj první skutečně dlouhý běh, poradila mi kamarádka, ať si určitě vezmu sluchátka. „Hudba tě namotivuje, ale také jí skvěle přehlušíš funění některých běžců.“ A měla pravdu. Když jsem při půlmaratonu vybíhala malý kopeček u Národního divadla, málem jsem se lekla. Běžec za mnou vydával takové zvuky, jako kdyby byl v posledním tažení. Otočila jsem se. Nebyl. Tralalá, decibely na plné obrátky a běží se!

Být o krok vzad

Když se mnou běžíte, držte se vedle mne, za mnou nebo hodně přede mnou. Své o tom při našem společném běhání ví zejména Michal. Ne žádné o krok napřed. To moje hlava nedává. Mám pocit, že ho stále musím dohánět a bere mi to tolik energie! Takže. Buď musí mít stejné tempo, hodně zpomalit nebo mne hóóódně předehnat.

A jak to máte s běháním vy?

 

 

 

5 komentářů

  1. Já taky souhlasím pouze s tím prvním. Ale dokázala bych vymyslet svůj, úplně jiný seznam. Možná to někdy taky u sebe na blogu udělám:)

  2. Author

    Míro a Verčo, děkujeme za reakce. S postupem času nás napadly ještě taky jiné věci. Tak třeba příště. Verčo pošli klidně odkaz na blog, ať koukneme! Mírův známe 🙂

  3. Tak toho Michala na ten krok sakra dožeň 🙂 Já zase nesnáším přesně opačný pocit, být o krok vepředu. Ale kdykoliv zpomalím, abych počkal a přizpůsobil se, zpomalí i mnou „tažený vagón“ 🙂 Díky za počtení, vždycky se rád podívám do zákulisí jiných běžců. Krásný den

Leave a Reply to Verča Cancel reply