Můj půlmaraton ve dvou

Půlmaratonům ve městě se většinou vyhýbám. Je ale několik výjimek, jednou z nich je Sportisimo půlmaraton Praha. Ten důvod je jasný – tady jsem se seznámil se Soňou a tak je pro mně vyjímečný. Letos jsem ho, protože byl těsně před naším odletem do Indie, chtěl vynechat. Jenže kamarád Honza se před časem rozhodl sám začít běhat. Pražskou půlku si zvolil jako tu svoji první. Naídl jsem mu tedy, že mu s tím pomůžu.

Ráno před maratonem se v davu dost těžko hledáme, a tak se nám to daří až za zvuků Vltavy. Nic se neděje, jdeme úplně ze zadu, máme tak 12 minut na to, probrat taktiku. Dozvídám se, že měl Honza před 14 dny žaludeční problémy, takže ztratil spousty vody a síly. Navíc díky práci nestíhal poslední měsíc téměř vůbec trénovat a aby toho nebylo málo, druhý den ráno odlétá vést kurz focení na Hawai.

Taktika je jasná, pomalý běh, žádné vysilování, pít na každé občerstvovačce a když bude nejhůř, zkusíme nějaký ten gel. Vyrážíme, před náma se táhne špalír více než desítkz tisíc běžců. Abychom to nepřepálili, používám oblíbenou mluvící techniku regulace rychlosti. Probíráme všechno možné, technologie, naše oblíbené technologie, že ani nevnímáme a už jsme na Smíchově. Chvíli zvažujeme přestávku na hambáč a na shake, nakonec pokračujeme bez zastávky. Místo burgeru nechávám Honzu vzít si první gel. Podařilo se nám předehnat vodiče na 2:30 zdá se, že to půjde hladce. Jen to vedro. Strašně se potíme a je znát úbytek minerálů – to způsobuje, že se začínají ozývat první křeče. Vytřepáváme a pokračujem v dobrém tempu.

Křeče byly bohužel předzvěst něčeho horšího. Honzu chytá koleno, musíme přejít do chůze. Nepomohl ani druhý gel a banán na občerstvovačce. Teď už to bude jen o vůli. Děvčata vedoucí na 2:30 se pomalu dostávají před nás. Ale zbývá už jen kousek. „Co žes to měl za problémy? Hele mám tu jeden extrémně rychlý gel. Buď tě to nakopne nebo se po… Jdeš do toho?“ Ptám se. „Jdu!“ OK dávám mu turbosnack a zdá se, že to trošku pomáhá nabudit. Bolest ale nepřechází. Naštěstí už nezpomalujeme. Čas si krátíme živým vysíláním na facebooku.

Už zbývá jen přeběhnout most a je tu cíl. Pouštím znovu živý přenos, Honza chvíli vzdoruje, ale jakmile cítí vůni medaile a tuší za zatáčkou cílovou pásku, přidává do cíle sprintujeme, bolest nebolest. Je tady cíl.  Ten sladký závěr, je vidět že to působí, najednou je veškerá bolest pryč. Povedlo se je to pod 2:30. Přebíráme medaile. Myslím, že za tohle si ji každý zaslouží, nejvíce ti kdo běží půlmaraton poprvé. Gratuluji každému, kdo do toho letos šel a doufám, že za rok se tam potkáme znovu.

Leave a Reply