Když se řekne indické hory, většina si představí Himálaje. Jenže Indie je třetí největší zemí světa, takže by nemělo překvapit, že hor je tady více. V pohoří Západní Ghát, na východních hranicích Keraly, leží městečko Munar, středisko pěstování čaje a domov divokých slonů. Tam jsme se na své cestě Keralou zastavili na dva překrásné dny a když už jsme byli v horách, museli jsme tu běhat.
Indie je obrovská a vzdálenosti se tady ještě prodlužují, když chcete někam jet. Z Cochinu, kde jsme přistáli, je to do Munaru 180 km, jenže po indických cestičkách. Je na nich čilý provoz s pro Evropana dost nepochopitelným systémem. Náš řidič Biju se tady narodil a tak se proplétá mezi stovkami, možná spíše tisíci tuc-tucy, autobusy a náklaďáky.
Přesto nám cesta i s obědem a krátkou vsuvkou na jízdu na slonovi trvala 6 hodin. Jenže to, co vidíme poté, co vjedme do hor a opustíme prales, nás uchvacuje. Obrovské plantáže s čajem, dokonale zapadající do místních kopců. Vidíme svahy prudší, než černé sjezdovky, na kterých se zelenají tisíce rostlin čaje. Vůbec si tu nedokážeme ani představit, jak je tady můžou sklízet.
Unaveni cestou rezignujeme první večer na běhání a přecpeme se neskutečnou večeří místních specialit. Kari, kardamon, skořice, chilli – to vše nám dodává sílu na další den. To už si běhání nechceme nechat ujít.
Ráno jsme měli vyrazit na nejvšší horu, jenže v Indii se stávkuje a tak se tam nesmí. Cesta totiž vede přes soukromou cestu čajových plantáží a dnes nás tam nikdo nepustí. Volíme alternativní program: bereme si „Jeep“ (ve skutečnosti je to Mahindra) a vyrážíme hledat divoké slony. Několik hodin hledání nepřináší výsledky, sloni asi také stávkují. Proto si alespoň tady v 1 500 metrech trénujeme útěk k autu před divokým slonem. Jde to samo. První metry pokořeny. Protože ale musíme vrátit, jeepem jedeme zpět k hotelu s příznačným názvem Mountain Trail Resort. Budeme běhat tam.
Neznáme to tady a tak vybíháme raději po asfaltové cestě. Potkáváme skupinku dětí, které s náma chtějí závodit a běží s námi, vítají nás, zdraví, usmívají se na nás a tak si tady připadáme skoro jako celebrity.
Cesta se po chvíli mění v kamenitou prašnou stezku, užíváme si seběhy. Zkoušíme také chvílemi sbíhat z cesty na místní skály. Vidíme neskutečná místa, že ani nevnímáme 70% vlhkost.
Do toho nám začíná lehký deštík. Spíše takové polechtání. Otáčíme se až u malého hinduistického chrámu. Opět závodíme s dětmi, ale u hotelu ještě nemáme dost, a tak se vydáváme na druhou stranu. Tentokráte potkáváme o něco starší děti, dva kluci se nám stávají průvodci v dalším běhu je to šestnáctiletý Ajai a jeho o dva roky mladší nejlepší kamarád Umaj. Kluci běží v žabkách, ale vůbec je to nebrzdí. Prý takhle spolu po horách běhají pořád.
Sbíháme na hliněnou cestu do lesa. Ajai nám ukazuje místní stromy. Kde roste jackfruit, kde divoké pomeranče. Ukazují, kde berou pitnou vodu. Dozvídáme se spoustu zajímavostí o zdejším životě. Soňa pak ještě dostává od svého nového ctitele bílou růži.
Druhý den v Munaru se probouzíme velmi brzy. Jedeme na Kolakkamalai… horu na hranicích s Tamil Nadu, kde si užijeme východ slunce. Cesta není daleká, ale čeká nás 600 metrů převýšení. Bohužel, nesmíme běžet a tak po cestě, která přímo vzývá k běhu, jedeme opět Mahindrou. Stezkou, proti které jsou tankodromy dálnicemi nejyšší kvality, se šplháme nahoru.
Dorážíme právě v čas, slunce nejprve oznámí svůj příchod zlatooranžovým páskem nad obzorem, potom se jeho kotouč vyhoupne a nám se odhaluje místní krajina v plné kráse. Nejde ji popsat slovy. Připadáme si jako v ráji, až nám ta krása vhání slzy do očí. Fotíme a říkáme si, že až sem pojedeme příště, vyjednáme si povolení, abychom si tenhle kopec mohli vyběhnout. Větší krásu, než běhat čajovou plantáží v horách si snad ani nejde představit. Namasté Munar a uvidíme se příště!
