Čelovky jsou pro sraby

I když jsme v sezóně skoro pořád na nějakých závodech, moc milujeme běhání jen tak, bez předchozího plánu. Já jsem tak běhal ještě před tím, než jsem poznal Soňu. A tady je jeden příběh, který se stal před čtyřmi lety – místo naplánových 17 kilometrů jich nakonec bylo 38!

Byl krásný slunečný den, teplota v Praze atakovala třicítku a já si chtěl zaběhat, a tak jsem zavolal kamarádovi Filipovi. „Brácho! Co takhle si jít zaběhat?“ Protože byl zrovna ve Vlašimi, dohodli jsme se na půl cesty, nedaleko Slap.

V pět hodin jsme se setkali v malé vesničce Křečovice a vyrazili. Ještě na dohled od auta se Filip zeptal, co čelovky? „Mám jednu v autě, ale vždyť je skoro poledne, nejdem si dát ani půlmaratonek. Čelovky jsou pro sraby. Běžíme!“

První kilometry šly krásně slunce svítilo, podél cesty rostly nádherné ostružiny. K tomu teplý letní deštík, prostě paráda. Už jsme měli nacpané břicho, když jsme zaslechli zahřmění. No vždyť nás to musí obejít. Za chvíli jsme zpátky u auta.Stoupáme k rozhledně a hřmění je stále silnější, pár set výškových metrů je za námi a my dobíháme na vrcholek. Blesky lítají všude kolem nás déšť sílí. Přemýšlíme, jestli počkat pod stříškou kovové rozhledny. Co je nebezpečnější? Běžet lesem nebo stát pod velkým hromosvodem? Rozhodujeme se běžet, pravděpodobnost zásahu bleskem je minimální a bouřka musí za chvíli skončit.

Sbíháme z kopce, užíváme si vracející se sluníčko tak intenzivně, že přehlížíme odbočku na cestě a lehce bloudíme. Pod kopcem nás překvapuje rozvodněný potok. Chvílemi se brodíme na louce po kolena ve vodě. Vbíháme do vesnice, vidíme lidi, jak vymetají bahno z garáží a vynášejí vodu ze sklepů. Mile je zdravíme „Dobrý den! Mějte se! Pěkný den!“ Nějak nerozumíme tomu, proč se na nás dívají tak zle.

Pár kilometrů po asfaltu už nás začíná nudit, brzy se bude stmívat a tak se rozhodujeme pro zkratku. Dlouho tudy nikdo nešel. Cestička se klikatí mezi vysokými kopřivami, podíváme se na sebe a zavelím „No tak jdeeem! A mizím Filipovi v kopřivách. Opět se vrací déšť a s ním i tma. Cesta se nám ztrácí, vytahujeme mobily a snažíme se najít, kde jsme. Kapky padající na displaj nám situaci značně stěžují. Telefony stávkují a tak obcházíme jeden strom po druhém a hledáme na nich značky. Už se nám to povedlo se našli jsme trasu. Zároveň se nám daří zapnout i mapy, avšak podle té turistické je značení úplně jinde, než jsme ho našli my.

„Dokážeš si představit nějaké lepší místo, kde bys teď chtěl být?“ ptá se mě Filip. „Ne, to nedokážu, tohle je to nejúžasnější, co jsem si vždycky přál v neděli večer dělat.“Rozhodujeme se pro další zkratku. Před námi se otevírá pastvina. Rozbíháme se plnou rychlostí. Opět to jde skvěle. Chvilku… Na druhé straně pastviny narážíme na dvoumetrový plot a elektrický ohradník. Konečně po pár minutách běhu kolem plotu narážíme na strom, po jeho větvích plot překonáváme. Poslední dva kilometry po silnici z kopce a jsme u auta. S tím nejúžasnějším pocitem se rozjíždíme domů.

Byl to jeden z nejlepších zážitků, jaké jsem kdy prožil. Prostě si jen tak běžet a užívat si to. Co vy? Jaký zážitek byl ten váš?

Moc díky Filipovi Marvanovi za skvělé fotky.