Soňa: jak jsem se z neběžkyně stala běžkyní

Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že uběhnu maraton a moje svatba bude v teniskách na závodě, klepala bych si na čelo. Jenže vše je jinak. Kromě toho, že s Michalem běháme spolu, tak od samého začátku, každou středu, jezdím na Letnou, kam chodím běhat s Jdu běhat.  

Foto: Michaela Šolcová

Proč jsem vůbec začala běhat, když jsem to tak nenáviděla? Uřícená a s píchaním v boku jsem vždycky myslela, že to bude můj konec. Jenže v práci někdo musel napsat o běhání článek a tak jsem se obětovala. Otestovala jsem soukromé běhání s trenérkou a pak běhání ve skupině.

Ocitla jsem se v místnosti plné mladých žen. Na první pohled vypadaly jako manažerky, jenže za pár minut, když sundaly kostýmky a lodičky, z nich byly sportovkyně. Jedna skupina a trenér. Nejdříve si říct plán tréninku, trasu a rozběhnout se. Nebyla jsem na běhání zvyklá a proto jsem se připojila k začátečnické skupině. Byly jsme na tom podobně. Všechny jsme začínaly. Bavilo mě to. Neskolilo mě to. Běhala jsem.

Tohle mě nadchlo! Ano, běhat v holčičí skupině, kde jsou na tom holky s výkonností stejnou jako já a kde si nemusím na nic hrát, ani se bát večer běhat sama. A tak jsem se přihlásila do svého prvního běžeckého, desetitýdenního kurzu Jdu běhat. Věděla jsem, že pět kilometrů uběhnu, tak jsem začala chodit na „Vypiluj si pětku“. Každý týden, každou středu. Jak mě to bavilo! Naučila jsem se protahovat, drilovala jsem běžeckou abecedu. A co teprve rychlé úseky! Nemusela jsem na nic myslet při tréninku, vedla ho skvělá trenérka Šárka. Soustředila jsem se jen na výkon.

A tak jsem pokračovala dál. Uběhla jsem deset kilometrů. Z neznámých holek se stávaly spoluběžkyně a kamarádky, stejně tak jako jsem si zvykala na skvělé trenéry – Ondru, Michala, Petra a další, kteří mi nedali sice nic zadarmo, ale uměli mě motivovat. Věděli, jak běhám a radili mi, co zlepšit.

S holkama ze skupiny jsem byla i na svém prvním půlmaratonu. Nebyla jsem tam sama a všechny jsme se podporovaly. Ty, které běžet nemohly, nám s transparenty v ruce fandily na trati, a také trenéři. Uběhla jsem ho a potkala tam na společném obědě Michala. S holkama jezdíme na závody pořád nebo se na nich potkáváme. Je fajn mít podporu těch, které znáte. Je to už vlastně taková běžecká rodina.

Už je to přes čtyři roky a já, pokud nejsem nemocná nebo v zahraničí, tak každičkou středu pořád jezdím na Letnou. Středa je jen moje. Miluji ty tréninky s holkama, kdy se hecujeme, kdy spolu závodíme, kdy v určité chvíli „nenávidíme“ trenéra, který nám dává zabrat a hecuje nás. Mám ráda, když se vracívám domů hotová a  unavená, ale zároveň nabitá energií a dobrou náladou. Z neběžkyně se stala běžkyně s desítkami uběhnutých závodů a se závislostí na tomto sportu. A jestli začínáte a nevíte si rady s tréninky nebo nad nima občas, nechcete přemýšlet, zkuste to jako já. V Jdu běhat už za pár dní začínají nové kurzy, i pro úplné začátečnice, co nikdy neběhaly. A to nejenom v Praze, ale i v Brně a Ostravě. Jedno je jisté. Tady prostě rozběhají každého. A tak se třeba ve Stromovce nebo na Letné někdy spolu potkáme. Takže heslo zní: Jdu běhat!