Běžecká svatba: Náš nejkrásnější den

Ještě teď, když se ve vzpomínkách přeneseme na sobotní pražský půlmaraton, nám vlhnou oči a svírá nás u srdce. Některé dny jsou krásné, ale tento byl pro nás opravdu výjimečný a velmi emotivní. Před třemi lety jsme se tu seznámili a teď jsme se tu vzali.

Soňa:

O svojí svatbě jsem odjakživa měla jasno: bude na zámku, budou mít princeznovské šaty, závoj a kilometr dlouhou vlečku, kterou ponese aspoň pět družiček. Neměla jsem ani jedno, přesto to pro mne byla ta nejdokonalejší svatba, co jsem mohla mít. Emoce tryskaly od rána do večera.

Vpředvečer svatebního dne jsem odjela s nabaleným autem plným šatů, svatebních dekorací, balónků a kytek ke svojí kamarádce. Ženich přece nemůže vidět nevěstu před svatbou. Když jsem v posteli usínala a dívala se střešním oknem na hvězdy, přála jsem si, aby tento den vyšel a byla jsem překvapivě klidná. Už se mi hlavou nehonily otázky: Stihneme to na obřad včas? Nebudou mě tlačit boty, bude včas postavená brána? Najdou všichni místo? V hlavě nebylo nic. Usnula jsem.

Stojím ustrojená na Andělu a vypadám tam v bílých šatech jako zjevení. Lidi na mě koukají a já čekám na Míšu. Najednou mě vidí a padáme si do náručí. První slzy od dojetí, když mi říká, jak jsem krásná a když vidím já jeho, jako ženicha. Jedeme s rodinou přecpanou tramvají na start. Potkáváme známé, zdravíme se, fotíme se.

Michal:

Čas nás stíhal, do startu už nezbývala ani hodina. Rychlé focení před startem. Pár záběrů pro televizi a už už do koridoru. Cíl je jasný – doběhnout na dvanáctý kilometr pod 60 minut, ve stavu, kdy budeme schopni plynule mluvit a nebudeme úplně splavení. Mám plán, vystartovat tempem kolem 4:30 a Soničce tvrdit, že je to 5:00. Než si toho všimne, budeme mít drobný náskok a dva kilometry před oltářem můžeme zpomalit a vydechnout.

Start! Vybíháme, tempo držíme pěkně. Jen Sonča začíná něco tušit: „Zpomal, takhle to nedám!“ pustí se do mě. „Neboj, teď je to z kopce, to bude dobré!“ A dál držím tempo. Diváci nás povzbuzují, ukazují si na nás a tleskají. To nám dodává obrovskou energii. První čtyři kilometry ubíhají jako nic. Předbíhá nás spousta běžců, kamarádů, nám neznámých i cizinců z různých koutů světa. Slyšíme jen, „Gratuluji!“ „Congrats!“ „Vy se jako fakt bere?“ Všem odpovídáme, plácáme si s nimi, třeseme rukou i se fotíme, do té doby bych nevěřil, že to při tomhle tempu jde zvládat, ale jde to. Proti nám běží čelo závodu, křičím na Jirku Homoláče, Ondru Fejfara i Evu Vrabcovou Nývltovou, fandím jim, na všech je vidět jak jim to jde.

Blížíme se k obrátce na Smíchově. „Zpomal, jinak místo nevěsty přiběhne uřícené rajče!“ Kontroluji hodinky a zjišťuji, že máme slušnou rezervu. Zpomalujeme tedy. Teď už to půjde samo. Největší haló z nás mají malé děti. Tedy ze Soničky, běžící nevěsta – to je pro ně něco fascinujícího.

Blížíme se k Rudolfinu. Odtud je to k našemu „místu“ jen pár kroků. Zároveň je tu i start a cíl. Je tu tedy nejvíce lidí. Úplně cítíme to pulzování davu. Když přibíháme, lidé začínají šílet a povzbuzují neskutečně. Až ani necítíme, že běžíme. Ani nevím, jak jsme se dostali pod kyvadlo, ale je to tady. Podlézáme zábradlí, předávám Soničku tatínkovi a sám si na ni jdou počkat ke svatební bráně.

Právě po Čechově mostě probíhají ti nejrychlejší, když náš oddávající, Ondřej Mírovský, začíná svou řeč. Dojetím nevnímám nic kolem sebe. Ta řeč byla zkrátka přesně naše. Teď už jen říct své ano. Oddávající, spolu se svatebčany, mě vyzývají k hlasitějšímu zopakování. Křičím své „Ano!“ Opět mám vše ostatní v krásné mlze. Přání, focení, dojetí… neskutečné.

To byla naše další startovní čára. Teď již vybíháme jako novomanželé. Nespěcháme, užíváme si každý krok. Před radnicí Prahy 7 vidíme jednoho cizince v křečích. Jako vždy mám sebou magneslife a tak mu ho hned dávám. Já ho dneska potřebovat nebudu. Chvíli běžíme se skupinkou RWTTC, běží s vozíčkem a umožňují tak prožít tuhle neskutečnou událost i těm, kteří nemají to štěstí a sami běžet nemohou.

Soňa:

Obřad byl dokonalý! Jsem ženou muže, kterého miluji, mezi lidmi, co miluji. Jsem tak šťastná! Zbytek cesty už si užíváme – běžíme pohodovým tempem, někdy tancujeme a chvílema se držíme za ruce i se líbáme. Zdravíme se s kamarády, na 18. kilometru si s námi na občerstvovačce přípíjejí na zdraví a pak potkáváme holky z Adventního běhání.

Opět si ťukáme, fotíme se a běžíme dále. Cíl už je v dohlednu. Dav nám fandí a my vbíháme do cíle. Vítá nás Carlo Capalbo a najednou emoce pracují. Začínají mi téct slzy dojetím. Dokázali jsme to. Jsme svoji, plni lásky a štěstí. Novomanželé.

Děkujeme všem za překrásný den. Milovaným rodičům, našim rodinám, kamarádům, všem, co nám se svatbou pomohli, i těm, kteří nám přáli. Gabce – ona ví za co. Šárce, bez které bychom neznali oddávajícího Ondřeje Mírovského. Ondřejovi za nádherné oddání a to, že nám dokázal, že všechno jde. RunCzechu za možnost uspořádat svatbu na jejich závodě. Kristi Rudišové z RunCzechu, která vše s námi několik měsíců domlouvala. Marice Rídlové za návrh a ušití překrásných běžeckých šatů, o kterých jsem při běhu ani nevěděla. Vizážistce Margitce Skřenkové, jejíž dokonalý make-up i vlasy odolaly 21 kilometrům, celodenním oslavám, i slzám. Báječné a šikovné fotografce Šárce Martinů, která nás zachytila i v těch nejniternějších emocích. Děkujeme všem. Byl to náš nejkrásnější den.

Za fotografie děkujeme: Šárce Martinů, Run Czechu, Babetě, Ivance, Šárce a všem, kterým jsme je stáli z internetu 🙂

10 komentářů

  1. Vy jste tak úžasní a krásní! Přeju tedy společné doživotní štěstí – na maratonech i mimo ně. Moc držím palce!

  2. Ahoj Soni, Nový Jičín vychoval prostě nejskvělejší holky! Krásné… Přeji Vám moooc štěstí a lásky❤️



Napsat komentář