Pyšelský kopeček: trápení až na bednu

Malý závod, který se každý rok běží ve vesničce Pyšely, patří k naším nejoblíbenějším závodům. Zatím jsme byli na všech ročnících. Krásná trailová trasa, rodinná atmosféra i super organizace. Jenže letos jsme si to pěkně užili. A to doslova.

MICHAL

Třetí ročník a třetí naše společná účast na tomhle skvělém závodě. Zároveň to byl náš první celý závod jako manželů. Toho se chytli organizátoři a přichystali nám speciální startovní čísla. Já měl pod jménem napsáno ženatý a Sonička vdaná. Start plánovaný až na jednu hodinu, aby se v typicky chladném dubnovém počasí aspoň trochu oteplilo, letos nebyl úplně ideální, už ve dvanáct atakovala rtuť teploměru třicítku.

Atmosféru pořádně rozhýbával komentátor Honza Smetana a vše se rychle blížilo ke startu. Bohužel mě přepadl hlad a tak jsem neodolal krásné grilované klobáse. No však než bude start ono si to sedne.

Blíží se start. Cítím, jak se do nás opírá slunce a tuším, že to bude pěkně těžké. Rychlá pusa a už je to tady – Dana Drábová odpálí startovní výstřel a my se pouštíme na trať. Miloš Smrčka, loňský vítěz, vystřelí a já hned za ním. Držím se ho zuby nehty. Celé úvodní stoupání ho mám na tři metry. Na rovince mi kousek cukne, ale v seběhu se opět držím. První kilometr a druhé stoupání, přecházím do chůze. V tom vedru to bude bolet. Nechávám čelo závodu, ať si běží a já přecházím na úsporný režim. V půlce kopce se opět rozbíhám, pak seběh a zase nahoru a dolů. Slunce mě totálně vysušuje, ještě nejsem ani na pátém kilometru a cítím jak mám sucho v puse. Konečně občerstvovačka. Láduji se vodou a jonťákem, ještě vodu na hlavu a letím dál.

Občas prohodím pár slov s kolegou, se kterým od občerstvovačky držíme stálé tempo. Pomalé natřásání začíná dělat problémy mému žaludku. Kombinace vedra a pozdního oběda a velkého množství vody naráz, to vypadá špatně. V půlce jednoho seběhu musím zastavit a zklidnit žaludek, jinak to bude hodně nepříjemné. Naštěstí se vše srovnává a já po chvíli opět nabírám tempo. Zpomaluji až ve stoupání k loretě. Těsně pod ní mě dohání Jirka Bína. Trochu se zakecáme, až Jirka málem zapomene, že závodí. Popoženu ho, on mi to oplácí a vyráží směr cíl desítky. Mně čeká ještě jedno kolo. Povzbuzený a občerstvený se pouštím ukrajovat další metry. Začínám v hlavě počítat, jestli mám šanci doběhnout pod dvě hodiny.

Dvanáctý kilometr, opět jsem vysušený jako treska a sice se stále snažím držet, tak jsem si ale už jistý, že pod dvě to letos nebude. Hodně mě zdržel žaludek a pak jsem trochu podcenil poslední kopec.

Začíná to bolet. Většinu trasy mám trošku v mlze. Teplo přišlo příliš brzy, tělo se ještě nepřizpůsobilo a já mám co dělat abych běžel. Opět stoupání na loretu. Snažím se indiánským během aspoň trošku čas zlepšit. Bohužel, už je jisté, že pod dvě to nebude. Pro jistotu, i když už je to jen kilák, si na občerstvovačce vylívám vodu na hlavu a lehce usrknu. Pak už se opřít do seběhu. Ještě kousek a jsem v cíli, 2 hodiny a 5 minut. Škoda, ale dal jsem do toho maximum. Trochu přidat a riskoval bych že zkolabuji, to vedro bylo na mně příliš. Jsem ale rád, že letos udělám Soničce cílové fotky.

SOŇA

Každý rok bylo na závod jiné počasí. Poprvé zima, loni se k tomu přidal déšť, ale pokaždé to mělo svoje kouzlo. V sobotu však přišlo léto. Nádherné na víkend i na kochání. Startuju s ostatními, první kopeček běžím svižně. Hlavně si rozlož síly, máš před sebou ještě dvacetjedna kilometrů, říká mi moje hlava. Tuto trasu přece znám, jak svoje boty. Hudba mi hraje do tempa a já běžím.

Jenže najednou to cítím. Třetí kilometr a mně to jde ztuha. Ufff, snažím se, ale dneska si připadám jako v sauně. Asi jsem málo trénovala, říkám si. Kilometry ubíhají pomalu. První občerstvovačka. Piju jako sahara. Andy, které jsem předtím viděla jen záda a která byla loni první, najednou od občerstvení utíkám. Proč se tam jen tak zdržela? Dál běžím a dál se trápím. Jak to? Vždyť to vždycky tak šlo.

Dostávám se k dalšímu prudkému kopci už před Pyšelama, potkávám tam holky a Andy nás dobíhá taky. „Tak to je dneska síla.“ říkají holky. „Brní nám ruce a strašně se trápíme, je to hazard se zdravím, my doběhneme už rovnou do cíle.“ říkají. Mám to taky vzdát? Přemýšlím. Ne, doběhnu to, ale pomalu. Holky mi přejí hodně štěstí a mě čeká znovu celý okruh. Zpomaluji, kopce chodím. Potím se. Hodně. Je horko k zalknutí. Ale ubíhá to lépe, než první půlka. Poslední kopec a jsem v cíli. Hustý. Vítá mě Michal a říká, že to dnes pro něho bylo taky náročné. Počasí nám dalo zabrat.

Dostávám medaili na krk a při vyhlašování zjišťuji, že jsem ve své kategorii doběhla jako jediná žena. Je krásné být první, ale tady nebyly soupeřky. Avšak vyhrála jsem – nad svojí leností a tím, že jsem to nevzdala. Jsem utahaná, svaly mě bolí jako čert, ale na to brzy zapomínám. Je tu plno známých, skvělý program a ještě nám tu Petrové – organizátoři a moderátor Honza mile gratulují k svatbě a dostáváme dárkový koš plný dobrot. Jsme dojatí. Kopeček nás potrápil, ale to k tomu patří. Příští rok jedeme zas. Třes se Kopečku, však my ti to zase nandáme!