Jsou tři ráno. Ležím zachumlaná ve spacáku na zadních sedačkách v autě a najednou sebou trhnu: Vstávat, musíme jet na předávku. Cože? Za chvíli se zase běží? Vždyť jsem téměř ani nespala. Jsem rozlámaná, hladová a unavená. Běžet teď? To snad ne! A pak za chvíli opravdu běžím. Uprostřed noci, sama. A baví mě to.
SOŇA:
Když jsem před třemi lety prožívala tuto sitaci, říkala jsem si, že jsem totální blázen, když jsem kývla, že v partě 12ti lidí poběžím 360 km dlouhý štafetový běh od pramene Vltavy až do Prahy. Stálé přejíždění, stíhání časů předávek, neustálé přesuny v autě, které je na dva dny tvým domovem – jíst tu, spíš tu, máš tu všechny svoje věci, převlékáš se tu a jsi pořád se stejnými lidmi. A jaké to má kouzlo!
Letos poprvé jsme s Michalem byli spolu v týmu. Michalova původní skupina odpadla, tak se připojil k nám. Tady není těžké tuto vzdálenost uběhnout, ale zvládnout vše fyzicky i psychicky – přesuny, únavu, téměř žádnou hygienu a jiné stravování. Není skoro žádný čas si jet jídlo nakoupit, ani jít do restaurace. Časy běhů vyšly tentokrát skvěle – první v sobotu dopoledne, druhý v sobotu v osm večer a třetí v sedm ráno v neděli. První byl rychlý a dokonalý – v cíli mě čekal Michal s kyticí v ruce, měla jsem narozeniny. Finiš jsem běžela tak rychle, že se mi v cíli málem obrátil žaludek. Velká romatika. Další byly už těžší, bez spánku ubývaly síly, ale nádhera to byla. Kde jinde se proběhnete stádem krav nebo ohradou s koňmi?
MICHAL
Závodu Vltava Run se účastním od jeho prvního oficiálního ročníku 2014. Každý rok byl něčím jiný, zajímavý a výjimečný. Každý rok byl úžasný. Letos to bylo tím, že jsme poprvé běželi se Soničkou v jednom týmu.
Tatam bylo loňské soupeření. Letos jsem chtěl udělat maximum pro náš tým – Srdcaře. Plánování dlouho dopředu s sebou nese velké riziko neznámých problémů. Je to obrovský adrenalin: 360 kilometrů, 12 lidí, 2 auta – zkrátka stát se může cokoliv. Nepomůže sebelepší příprava. Jako třeba shánění náhradníka v den odjezdu za nemocného člena týmu. Ale povedlo se, jsme kompletní.
Startujeme brzy ráno. První vybíhá Martin a my vyrážíme na předávku, já jdu hned po něm. Vím, že mám čas a tak se pomalu na svůj úsek připravuji. Jenže ouha – Martin to stihnul o osm minut dříve. To mě nakopává a já startuji do táhlého kopečka. Držím tempo a snažím se zvládnout svůj plán. Běží se mi skvěle, předbíhám prvního závodníka, jiný mi to bohužel vrací. Přichází seběh a já se do něj opírám, náklon zpevnění středu těla a zakopávání. Ruce fungují jako kormidlo a já sbírám jednoho běžce za druhým jako korálky na nit, druhý, třetí, čtvrtý… nakonec jich mám sedm. občas když vidím, že se v seběhu trápí snažím se jim poradit, ale neztrácím čas. Finální výběh. Neuvědomuji si, že je změněná trasa proti předchozím ročníkům a tak se šetřím na závěrečné stoupání po silnici. To nepřichází a už je tu předávka, aspoň na posledních 100 metrech sprintuji dobíhám k Soni, předávám štafetu a dávám ji pusu. Plán splněn.
Rychle do auta a jede se dál. Sonička má zapnutý Garmin LiveTrack a tak víme, kolik máme času. I ona žene, jak může. Rychle trhám pampelišky abych měl pro ni připravenou narozeninovou kytici. Tak tak to stíhám. Dobíhá, předává štafetu a já ji můžu popřát. Co je lepší, než slavit narozeniny, na tak skvělém závodě.
Úseky se střídají, přejíždíme z jednoho krásného místa Šumavy na druhé třetí… Užíváme si každou chvíli. Parta je úžasná, hecujeme se. Každý chce pro tým udělat maximum. Velká předávka druhému autu. Zisk proti plánu 31 minut. Jedeme si odpočinout. Sraz je v Rožmberku. Zadáváme do navigace a jedem. Kousek před cílem najdeme místo na odpočinek vybalujeme karimatky, spacáky a jde se zalehnout.
Sotva se nám to povede, slyšíme „Vstávat balíme, jsme na špatném místě, navigace nás přivedla do Rožmberka a ne do Rožmberka nad Vltavou. Musíme jet.“
Sen o odpočinku se rozplynul. Balíme a jedeme. Padesát kilometrů před námi. Naštěstí máme čas. Bohužel Rožmberk je rozkopaný a my musíme objíždět další dlouhé kilometry. Jen tak tak se povedlo štafetu předat. Tři hodiny spánku pod širákem, kdy zjišťujeme, že jsme spali na bývalém hřbitově. Sotva jsem zamhouřil oči už zase abychom vstávali.
Zima, únava, celé tělo ztuhlé, ale jede se dál. Zvládáme úsek za úsekem a je to za námi, naše auto má hotovo. Teď je to na autu číslo 2. Ještě jim vypomůžeme s přesunem u složité předávky a jdeme čekat do cíle.
Sledujeme průběh – stahují jak můžou, zbývá ubrat pět minut proti plánu na posledním úseku a budeme mít čas pod třicet hodin. Nervózně čekáme před cílem na společný doběh. Už vidím našeho finishmana v dálce. Dan ale běží dost zvláštně je celý zkroucený a i když má solidní tempo, nevypadá moc dobře. Hecujeme ho, rozbíháme se a společně protínáme cílovou pásku. Dan padá bolestí a vyčerpáním na zem. Celý poslední úsek měl křeče v břiše, ale nevzdal to a dotáhl nás na čas 29:57! Neskutečné. Takto se bojuje pro tým. Nikdo nechce nechat ostatní ve štychu. Na 360 kilometrech se může stát cokoliv a stane, ale tým drží pohromadě a vzájemně se podporuje! To je Vltava Run.
