Horská výzva Krušné hory: velké naděje, hádka i migréna

Když jsme loni na tomto závodě jako dvojice skončili s bramborovou medailí, mysleli jsme si, že letos na to máme. Jenže pýcha předchází pád. A pád přišel a nejenom ten:

SOŇA

Po nádherném zážitku v Livignu jsem se na tento závod opravdu těšila. Loňská trasa mne učarovala a když už jsem ji znala, o to víc jsem si myslela, že budu připravená. Míša měl velké ambice, já si říkala, že natrénováno máme, tak do toho dám, co můžu.

Stojíme na startu. Dramatická hudba a štěkot psů z dogtrekingu zrychlují tep. Běžíme. Michal nasazuje tempo. Když má cíl, nevidí a neslyší. To já jsem jiná. Když běžím sama, rozvrhnu si síly a začátek přiliš nepálím. Jenže tady běžíme za dva. První malý kopeček a dlouhé seběhy. Míša mě je naučil a nebojím se jich, stejně, jako on, je mám ráda. Jenže tady se musí dávat pozor, je tu plno lidí a nemůžete před sebou vnímat tolik terén. Řítíme se, v tom mi pod nohou podjede kámen a já letím po břiše dolů. Nic mi není, jsem trochu odřená, ale zuřím. „To musíme letět jako blázni?“ pád mě trochu vykolejil. Michal mi pomáhá, ale nechce se mi už se tak leteť.

Běžíme dál a já do toho dávám, co můžu, ale nejde to tak zlehka, jak bych si představovala. Dnes mi to dává zabrat. Tělo je slabší. Jak by ne. Jsem normální ženská a holt cítím každoměsíční slabost, která je nejhorší první a druhý den. Dnes je druhý. Chlapi toto nepochopí, ženské mi rozumí. Michal je chlap. Cítím, jak ho brzdím, když on by chtěl rychleji.

Na první občerstvovačce típnout čip, trochu ionťáku a vytáhnout si hůlky, teď přijde prudký kopec. Michal mi pomáhá s mými a pak na mě něco ukazuje a já ho neslyším, protože jsem si do kopce pustila naplno hudbu. Aha, měla jsem mu pomoct s jeho hůlkama, myslela jsem si, že je jen zboku vytáhne. Zuří a jde o kus přede mnou. Paráda. Kopec mi dává zabrat, naštvaný Michal přede mnou, úžasné! Pokládám nohy jednu za druhou, jde to hůře, než loni. Ach tělo, proč to muselo vyjít zrovna takto?

Michal mě čeká a vidím, jak mu tečou nervy. „Brzdíš nás schválně! Budeme poslední!“ Tak to už přehnal! „Tak hele, já se tady snažím, jak můžu, ale rychleji mi to dnes nejde. Víš, jaké to v mém stavu je, tak si to někdy jako chlap sám zkus a uvidíš!“ Jsem naštvaná, vztekám se a v tom cítím, jak se mi obraz přede mnou začíná dvojit. A je špatně. To je totiž přezvěst migrény. Když na Michala křiknu slovo „migréna“, ihned zpozorní a pochopí, že je zle a že tady už o medaili nepůjde, ale o to, zvládnout to aspoň nahoru. Omlouvá se mi a má o mne starost.

Beru si prášek, který zastaví to nejhorší, ale jsme uprostřed nejprudšího kopce. Sedla bych si a už nikam nešla. Máme před sebou ještě půlku. To bude síla. Míša kolem mě běhá a snaží se mi pomoct. Jenže tady to nejde, pokud mě neodnese na zádech, musím po svých aspoň nahoru. Nejhorší jen, že všechno vidím dvojmo. Je to šílené.

Jsme nahoře na Klínovci. Musím to zvládnout ještě dolů, co tady budeme jinak dělat? Než by pro nás někdo přijel, tak bychom na větrné hůrce akorát zmrzli. Pouštíme se dolů. Už chci být v cíli a chci si jít lehnout. Všechno se mi míhá před očima. Zvládáme to a jsme v cíli. Já se ale z medaile neraduju, jdu hned do postele a vyspat se.

Spánek pomáhá, Míša mi do pokoje nese jídlo s pitím a já si začínám pomalu vše uvědomovat. Moje vítězství je, že jsem to v tomto stavu zvládla do konce. A taky poučení, že si budu běhat podle sebe, když má každý z nás jiné ambice. Pro mě je důležitější si závod vychutnat a poslouchat tělo, které dá dobře najevo, proč se mu nechce. Každopádně závod mě poučil, dal mi zase určitou pokoru a příští rok chci znova!

MICHAL

Loňská Horská výzva na Božím Daru byl první závod, který jsem běželi se Soňou společně, skončili jsme jen těsně čtvrtí a to hlavně kvůli mně, zkrátka jsem neměl zrovna formu a kazil nám to.

Proto když mi letos šla forma nahoru a Soňa je na tom teď také lépe, vyhlásil jsem, že útočíme na bednu. Protože máme krátce po závodech v Livignu a před Grossglocknerem, rozhodli jsme se opět pro trasu short. 18 kilometrů nádhernou přírodou z Božího Daru do Jáchymova a přes Klínovec zpět.

Stojíme na startu a Bystrouš (Tomáš Bystřický) všem oznamuje, že budeme útočit na bednu a my se chystáme, nervózně se těšíme, až budeme moct vyrazit. Je to tady, vybíháme a já určuji tempo. Soničce se to moc nelíbí a každou chvíli mi nervózně říká, ať zpomalím. Pokouším se, ale po krátkém stoupání přichází seběh a já zkrátka neumím brzdit. Takže dolů doslova letíme. Cítím, jak začíná Sonička zuřit a to se projevuje i na její pozornosti, podkluzuje na kameni a padá.

Pomáhají nám ostatní běžci, sbírám její číslo a letím rychle za ní.

V Jáchymově na občerstvovačce se jen rychle napijeme a běžíme dál. Sundávám Soničce hůlky z batohu a říkám jí ať sundá moje. Vůbec mně nevnímá, říkám jí to dvakrát a pak se rozčílím a pokračuji bez hůlek. Stoupám a sundávám si nakonec hůlky sám. Trochu se uklidňuji a čekám na ni. Říkám ji něco o tom, že mě vůbec nevnímá a úplně na závod kašle. Prozměnu si nevšímám já, že ji není úplně dobře.

Pokračujeme ve stoupání, mi to jde dobře, ale Sonička hodně ztrácí. Čekám na ni a konečně vidím, že ji není dobře. Omlouvám se ji. Dáváme si pusu, řešíme, jestli neskončit. Bohužel nejkratší cesta stejně vede přes cíl a tak pokračujeme, místa, kde bychom jinak běželi jdeme pomalu. Občas i zastavíme, snažím se Soničku utěšit.

Konečně Klínovec, poslední občerstvovačka a pak už jen seběh. Opět běžíme dolů, jde to solidně, i tak ale občas zastavíme, aby se Soni dala do kupy. Konečně je tady cíl. Jsme šťastní, že je to za námi. Tenhle závod nám dal hodně zabrat. Překrásná trasa Tomáše Bystřického, skvělá organizace vedená Pavlem Zittou. Jen zkrátka zdraví bylo proti. Nic se nedá dělat, těšíme se na příště a teď tři týdny odpočinku.

Naše postřehy:

Trať: 90% trail 10% asfalt, trať s jedním z nejdelších stopání u nás. Přesto je pěkně svižná. Je na ni stále na co koukat.

Atmosféra: skvělá

Organizace: výborná, jde z ní cítit nadšení celého týmu, které závody připravují s každým detailem – od krásných medailí, po skvělé jídlo v cíli

V čem jsme běželi: boty Salewa Lite Train, kraťasy a trička Salewa Pedroc, batohy Dynafit Vertical 4, hole Soňa: Leki Lite Cork, Michal: Dynafit Vertical Pro

Co se nám líbilo: nádherná trať Tomáše Bystřického, prostředí, atmosféra, lidi

Co bychom vylepšili: snad se jen příště lépe sladit ve dvojici my dva 🙂

Děkujeme Pavlovi, Tomovi a celému jejich týmu!

1 komentář

  1. Tak to je skutecne pech. Se Sonou soucitim – znam to z vlastni zkusenosti. Migrenu jsem sice pri behu jeste nemela, ale spatne uz mi behem behu bylo – problem s „obehovym systemem.“ Dekuji za uprimnost, se kterou jste tenhle text napsali. Normalni smrtelnik se s vami muze lepe identifikovat a taky se trosku poucit. Doufam, ze Vas pristi zavod dopadne dle Vasich predstav.
    xx Vera
    https://simplelivingstylebyvera.blogspot.co.at/

Napsat komentář k Simple Livingstyle Zrušit odpověď na komentář